Přeskočit na hlavní obsah

Kdy už tam budem?

Když jsem byla na té jiné planetě a povídala si tam, řekla mi jedna z místních žen:  
Věřím, že to všechno dobře dopadne, máme děti a chceme pro ně to nejlepší, svět v míru bez lží a intrik, jako matkám nám jde o stejnou věc, že. 

Odpovídala jsem jí: S tím se nedá než souhlasit, všechny mámy chtějí to samé. I ty ukrajinské, které jedou a jdou Ukrajinou, zemí, kde se střílí, spolu se svými dětmi. Ty se bojí, mají hlad, je jim zima a možná se ptají "Kdy už tam budem?" A jejich máma to neví, její první cíl je hranice, a pak pojede někam, neví, do jaké země, a neví, co s nimi bude. Já teď neřeším předchozí války, je to zlé vždycky, svinstvo to je. Někdy je tak nepřehledné, co a proč a jak vzniklo, ale teď je to jasné. Osm let vydržel Putin čekat, jestli se mu podaří rozklížit Ukrajinu prostřednictvím povstaleckých republik, jejichž vzniku napomohl. A když se nedočkal, poslal na Ukrajinu armádu....

Teď řešme náš zítřek, aby vůbec byl. A zítřek těch lidí z Ukrajiny, kteří už nemají nic. Někteří už podruhé, protože poprvé je vyhnali s jedním kufrem povstalci na východě Ukrajiny. Věřím, vím to, že vy ty mámy vidíte před očima stejně jako já. A nedej bože, abychom takhle museli za čas utíkat i my, abychom my museli odpovídat svým dětem na otázku "Kdy už tam budem?"

Žena z jiné planety mi to řekla: Válka je šílená a je třeba jednat o Míru.

Ano, povídám já, ale na to musejí být dva. A přidala jsem svou osobní vzpomínku z roku 1968, kterou jsem zakončila slovy: To se nedá zapomenout a nedá se věřit někomu, kdo chce mít zase něco jako SSSR.

To je vaše právo mít názor, řekla mi na to ta žena z jiné planety.

Haj hou.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...

"Nečekaným vítězem povodní je ministr Válek"

  Ano, takto hloupě nazval svůj komentář na Seznamu Martin Caban. Jako by snad povodně byly politickým kolbištěm, jako by snad povodně byly zbraní, kterou lze bojovat a s její pomocí v politickém souboji zvítězit.  Když jsem si titulek přečetla, neudělalo se mi dobře, všechno se ve mně sevřelo. Zase jsem byla zpátky v časech, kdy jsem denně slýchala o třídním boji a vítězství pracujícího lidu, o vítězství dobra, rozuměj socialismu po celém svět. O vítězství dobra, v jehož jméně byli lidé trestání, zavíráni a zabíjeni. Ne, samozřejmě, tak daleko to dnes nejde. Ale musím myslet na to, že slova vždy připravovala půdu pro činy  a ta slova jsou na naší politické scéně čím dál častěji militantní a ještě militantnější. Bojujeme za vás, zaznívá prostorem, porazíme je, zvítězíme, zatrhneme jim to, nandáme jim to... Kdy a proč se začala taková slova zase objevovat? Od koho? V roce 1989 skončila totalita a prostor dostala demokracie. Demokracie, která podle mě neznamená, že všichni ...

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...