Když jsem byla na té jiné planetě a povídala si tam, řekla mi jedna z místních žen:
Věřím, že to všechno dobře dopadne, máme děti a chceme pro ně to nejlepší, svět v míru bez lží a intrik, jako matkám nám jde o stejnou věc, že.
Odpovídala jsem jí: S tím se nedá než souhlasit, všechny mámy chtějí to samé. I ty ukrajinské, které jedou a jdou Ukrajinou, zemí, kde se střílí, spolu se svými dětmi. Ty se bojí, mají hlad, je jim zima a možná se ptají "Kdy už tam budem?" A jejich máma to neví, její první cíl je hranice, a pak pojede někam, neví, do jaké země, a neví, co s nimi bude. Já teď neřeším předchozí války, je to zlé vždycky, svinstvo to je. Někdy je tak nepřehledné, co a proč a jak vzniklo, ale teď je to jasné. Osm let vydržel Putin čekat, jestli se mu podaří rozklížit Ukrajinu prostřednictvím povstaleckých republik, jejichž vzniku napomohl. A když se nedočkal, poslal na Ukrajinu armádu....
Teď řešme náš zítřek, aby vůbec byl. A zítřek těch lidí z Ukrajiny, kteří už nemají nic. Někteří už podruhé, protože poprvé je vyhnali s jedním kufrem povstalci na východě Ukrajiny. Věřím, vím to, že vy ty mámy vidíte před očima stejně jako já. A nedej bože, abychom takhle museli za čas utíkat i my, abychom my museli odpovídat svým dětem na otázku "Kdy už tam budem?"
Žena z jiné planety mi to řekla: Válka je šílená a je třeba jednat o Míru.
Ano, povídám já, ale na to musejí být dva. A přidala jsem svou osobní vzpomínku z roku 1968, kterou jsem zakončila slovy: To se nedá zapomenout a nedá se věřit někomu, kdo chce mít zase něco jako SSSR.
To je vaše právo mít názor, řekla mi na to ta žena z jiné planety.
Haj hou.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji vám za návštěvu i za vaše komentáře. Vave