rozhovory s andělem

 Můj milý anděli, když jsem před pár dny psala o tom, že není prezident jako prezident, tak jsem opravdu nečekala, že ten náš stávající, který bohužel bude skoro ještě rok strašit na Hradě, mě dokáže ještě něčím zaskočit. Tak nějak jsem si myslela, že když místo pokání za svůj obdiv k Putinovi podal žalobu na senát kvůli údajnému pokusu o puč, aby jako vždy od svého chování odvedl pozornost, bude od něj na chvilku klid. A ono ne. Opravdu si nejsem jistá, zda v tuto chvíli převažuje jeho ješitnost a naprosté pohrdání danými pravidly a právem jako takovým, nebo zda už má chvílemi navrch ztráta jeho mentálních schopností, ale v zásadě je to jedno. Tzv. Hrad se za Zemanova působení stal místem působení Nedotknutelných a zřejmě tomu tak bude až do 8. března 2023, nebudou-li boží mlejny mínit jinak. Pro nás Zemanova poslední svévole budiž mementem. Stále je otevřená možnost, že by jednoho bezcharakterního člověka mohl ve funkci prezidenta vystřídat další bezzásadový člověk. Takový, kterému j

  V posledních letech u nás mnoho lidí došlo k závěru, že prezident je tu jen k tomu, aby byl někdo na známkách (ale prosím vás, tu známku se Zemanem nechci, slýchám často na poště), aby měl kdo rozdat státní ocenění oblíbeným umělcům a aby někdo mohl podle své libovůle jmenovat či nejmenovat vládu a tento akt navíc co nejvíc protahovat, aby si to pořádně užil. Případně aby škodil jiným způsobem. Rezignovali jsme pod tíhou reality posledních let na důstojnost této funkce, na její inspirativnost, vizionářský, filosofický a morální přesah, na to, že tato funkce má být vykonávána v souladu s právem i na prostou lidskost a slušnost toho, kdo tuto nejvyšší úřednickou funkci v našem státě zastává. Přesněji řečeno na to vše jsme museli od dob Václava Havla rezignovat. Teď se stala Ukrajina a náš současný prezident, stejně jako při všech ostatních krizových událostech, drží bobříka mlčení a dodržuje zákaz vycházení, který mu zřejmě nařídil Hrad, to tajemné a nepřátelské zvíře, které okupovalo

Před čtyřmi týdny jsem otevřela počítač a zjistila, že je válka, protože na Ukrajinu vtrhla ruská vojska. Bylo mi hned jasné, že tato válka se nás bytostně dotkne a ano, blesklo mi hlavou, že to může být začátek války světové, už třetí v pořadí. Během pár dnů se ukázalo, že to skutečně je světová válka, protože k mému překvapení a velké radosti se nám srozumitelný a civilizovaný svět ve velmi krátké době postavil za Ukrajinu a proti agresorovi. kterého odsoudil. Mimo Číny (a pár dalších zemí), o které samozřejmě nelze říct, že by nebyla civilizovaná, ale příliš srozumitelná pro nás není. A nejspíš ani sama pro sebe ne. Den za dnem je čím dál zřejmější, že Rusko neválčí jen proti Ukrajině, ale proti celému světu. Je mu už všechno jedno, Rusko pochopilo, že se svým "nečestným a nesportovním" chováním vyloučilo ze společenství států, tvořených slušnými a mírumilovnými lidmi. A jako zlobivý chlapec ve třídě, napomenutý třídní učitelkou i ředitelem školy, jedná podle hesla "k

  Můj milý anděli, dnes se na tebe obracím s těžkým srdcem. Už dva dny se pokouším sobě i druhým osvětlit jednu záležitost a ráda bych věděla, jak to vlastně je. Mám v zahraničí přítele, vrstevníka. Je to duchovní člověk a učitel, skvělý muzikant a pro mě to byl člověk velice inspirativní, láskou naplněný. Teď jsem u něj na fb zdi narazila na kratičké video. Dva malí hošíci se na sebe mračí, čela opřená o sebe, pak se na sebe usmějí a obejmou se. Hezké video, chce se říct, ale... ale jeden ten hošík má na tváři nakreslenou  ruskou   a ten druhý ukrajinskou  vlajku. Pro jistotu jsou tyto vlajky ještě zopakované dole a mezi nimi je srdce ovázané stuhou. Video nedoprovází žádný text, jen hudba. Musela jsem se zeptat (pomocí překladače, kdybych se cizí jazyky učila, nemusela jsem... to dělat), zda ten ruský hošík už vrátil všechny ukradené hračky a nahradil ty rozbité. A jak se to s mrtvými příbuznými toho ukrajinského chlapce, kdo je nahradí? Rozvinula se z toho dlouhá debata a já jsem z

 Měla jsem tu na část jarních prázdnin vnoučata a pak jsem se pustila do šití polštářků pro malé uprchlíky z Ukrajiny. Šiju jich šest a stále ještě nejsou hotové, i když už chybí jen málo. Topy mám ušité i proquiltované a jako vždycky se mi moc nechce do dodělávek, do ušití celého polštářku. A tak prokrastinuju u počítače i na zahradě a pouštím se teď do psaní, které jsem kvůli šití odložila. V pátek jsem byla s vnoučaty v Nymburce. Hodně času jsme strávili na špičce hráze u přístaviště. Děti sbíraly mušle a já jsem seděla na kameni a vnímala vůni a sílu vody. Pak jsme přešli kousek dál, k jiné vodě, kde bývají na břehu kačenky a nutrie. Potkali jsme tam skupinu mladých žen s dětmi. Zaslechla jsem něco jako ruštinu, možná to i ruština byla. I když je pro mě obtížné oslovovat cizí lidi, nemohla jsem jinak, než jít blíž a zeptat se jedné z žen, zda jsou z Ukrajiny. Kývla, že ano. V tu chvíli jsem zapomněla všech asi tak pět  ruských  slov, které si možná ještě pamatuju ze školy, a beze s

Je to už pár let zpátky, tak ani přesně nevím, jak a kde ke mně Eliška přišla. Každopádně jsem se jednoho dnes ocitla snad v Dejvicích v bytě, který vyklízela před stěhováním. A v něm bylo plno krabic s látkami, které mi nezištně nabídla pro šití dek z lásky i na mé art quilty. Od té doby se zájmem sledujeme přes fb své zahrady i další aktivity. I když jsme měly odlišné názory na covid a dění kolem něj, uchovaly jsme si vzájemný respekt a já jsem za to ráda. Eliška má cit pro zahrady a je to skvělá ženská. V současnosti bydlí se svou sestrou a se svou více než stoletou maminkou v jednom domě a postupně si zrekonstruovala vlastní byt. Už byl téměř hotový, když přišel Putinův útok na Ukrajinu. Eliška ve svém novém bytě nabídla ubytování ženě z Ukrajiny, která je přes sňatek spřízněná s Eliščinou širší rodinou a která uprchla před válkou ze své vlasti se dvěma holčičkami. Pak se podařilo dostat za hranice i její sestru se dvěma syny, a také matku obou žen, babičku dětí. Dohromady sedm lid

Ani se nepamatuju, kdy jsem cítila takovou hrdost na nás Čechy i na naše politiky. Tedy na většinu z nich. Ano, když se na jaře 2020 šily masově roušky, tak to byl také skvělý pocit a hrdost na všechny ty šikovné švadlenky. Ovšem co předváděl náš premiér, kterému nepřišli ti, kteří přijít měli, přestože on tak makal a makal a trojjediný Havlíček taky, to byl obraz bídy a utrpení.  Vůbec si nedovedu představit, co by se dělo, kdyby v okamžiku napadení Ukrajiny Putinem byl Babiš ještě premiérem. Vlastně si to představit dovedu. Motýle a sysle by lítali vzduchem a nakonec bychom se dozvěděli, že za všechno může Kalousek a Piráti. Petr Fiala mě mile překvapil už ve volební kampani a po vítězství  koalice Spolu a PirStan  ve volbách do poslanecké sněmovny to několikrát zopakoval. Líbí se mi, jak vystupuje v rámci Evropské unie. Bez hysterických výkřiků, nepodložených fakty či přímo v rozporu s nimi, dokázal, že hlasu České republiky ostatní evropské země nejen naslouchaly, ale že se také po

Občas narazím na facebooku i jinde na sdílené fotografie, dokazující, jak Ukrajinci pohrdají našimi dary. Oblíbené jsou zejména dva typy. Na jednom bývají stany či jiné provizorní přístřešky a kolem nich hromady krabic s oblečením. Některé jsou otevřené a z nich jsou vyhřezlé kusy šatstva, válející se po zemi. Ten druhý ukazuje krabičkové jídlo naházené v do popelnice. Komentáře sdílejících většinou vyzývají čtenáře, aby si šli své dary vzít zpátky. Tak se zkusíme na ty krabice podívat. Nejen na ty pro ukrajinské běžence, ale na krabice pro charitu obecně. Mnoho lidí do charitativních kontejnerů nebo středisek odnáší věci, které už nenosí. Buď z nich takzvaně vyrostli, nebo oblečení vyšlo z módy. Někdy se to stalo už před mnoha lety a teprve teď se odhodlali přiznat si, že tohle si na sebe nevezmou už nikdy.  Tak se v krabicích hromadí lehké šaty s volánky, šité na míru, bytelné kabáty i legíny jen s nepatrnou dírkou na koleni. Bez ohledu na druh oblečení, materiál, velikost, pohlaví.

 Když Česká republika před třiadvaceti lety spolu s Polskem a Maďarskem vstoupila do NATO, bylo to pro mě potvrzení faktu, že konečně patříme k Západu, že jsme Západ. Tehdy to pro mě skutečně mělo především význam psychologický. Už to bylo osm let, co se rozpadla Varšavská smlouva. To údajně obranné vojenské uskupení, jehož jsme byli po desetiletí věrnými členy, přestože nás totéž uskupení vedené SSSR v roce 1968 vojensky okupovalo. Byl to skutečně pitvorný a neuvěřitelný svět, ve kterém jsme žili. Přiblížit ho mladším generacím bývá obtížné a když se to alespoň trochu podaří, většinou řeknou jen, že to byl bizár. Před těmi třiadvaceti lety jsem měla pocit, že jsme konečně na té správné straně. Tehdy jsem se SSSR, pardon, nástupnického Ruska opravdu nebála. Měla jsem za to, že to tam sice půjde pomalu a s peripetiemi, ale že to půjde správným směrem. K demokracii, prosperitě, k míru. Zcela nepochybně ve mě zanechala hlubokou stopu všudypřítomná hesla o míru, pokojném soužití a spoluprá

 Tak nám facebook dovolil popřát smrt Putinovi a ruským okupantům. Chápu, že facebook se vyhnout jak nařčení z toho, že mazáním takových výkřiků podporuje Putina, tak tomu, aby si najednou zablokoval mnoho uživatelů. Na druhou stranu to ve mně vyvolává mrazení. Je tedy nyní dovoleno přát smrt druhým? Vykřikovat to? A co až se někdo zeptá, proč je možné přát smrt jednomu a ne druhému, když on taky..., a začne k tomu snášet důkazy. Chápu, že původní záměr facebooku byl bohulibý. Nikdo nechce, aby na jeho platformě bujela podpora násilí, hrubosti a agrese. Facebook navíc nejspíš nevěří v samočistící schopnost lidstva. Nevěří tomu, že slušní lidé, kterých je většina, dokážou sami kolem sebe vytvořit korektní a přátelské prostředí, protože ona menšina je hlučnější a má názor, o kterém se nediskutuje. Možná facebook vidí, že kdyby ta slušná většina ze sebe zcela vyloučila tu agresivnější menšinu, vytvořily by se na facebooku dva zcela odlišné světy. Jeden, ve kterém se dá žít otevřeně a beze

  Podívala jsem se na záběry z rozbombardované nemocnice a porodnice v Mariupolu a téma, které jsem měla od včerejška v hlavě a které jsem chtěla zpracovat, je najednou o ničem. Ty matky a děti, ten obří kráter, ty rozbité inkubátory na zemi plné suti a rozbitých věcí... Už dvakrát jsem se zapojila do akce, kdy se do našich nemocnic šily patchworkové přehozy na inkubátory pro miminka. Inkubátory běžně stojí v místnosti plné světla, aby bylo dobře vidět na ukazatelé přístrojů. Přehozy slouží k tomu, aby miminko mohlo dozrávat a nabírat sílu v bezpečné tmě a tichu. A vesele patchworkové jsou proto, aby se odpoutala pozornost rodičů od všech těch přístrojů, aby se jim alespoň trochu přiblížilo prostředí dětského pokoje. A teď vidím jen trosky, zraněné a křičící lidi, děti. Brečím, je to podruhé od napadení Ukrajiny Putinovým Ruskem, kdy slzy mohou a musí ven. Je neuvěřitelné, že toto se děje ve 21. století, v Evropě a ze zlovůle jednoho jediného člověka. Je neuvěřitelné, že se to vůbec ta

Na zdí mé facebookové přítelkyně jsem viděla zkopírovaný kousek rozhovoru tří žen. Tedy alespoň podle jmen to byly ženy a ty psaly toto: * Také to říkám, když jsem viděla ty vystajlované draze oblečené matky s dětičkami jako ze žurnálu a když jsem to jedné diskuzi napsala lidé mě málem ukamenovali... * Tohle mne take zarazilo... dokonala manikura, ciste děti... nedovedu si prestavit nekolik dnu a nekolik noci na ceste bez prenocovani v hotelu a vypadat jako ze zurnalu * Já jsem si představovala, že když někdo utíká před válkou uteče třeba v teplácích a děti zabalené v dece!!!! * Nápodobně dovolila jsem si komentovat vstup do ZOO za  Kč  korunu pro Ukrajinské... Víc tam toho už nebylo vidět, ale můžu si to domyslet. Nebo snad raději ani ne. Raději snad ani nekoukat do hlav těch bystrozrakých dam, které vidí dokonalou manikúru na ženách, jenž prchají před válkou, a které, jen považte, pani, zapomněly své děti zabalit jen do deky a sobě obléct staré tepláky. 

Byly zimy velice sněžné, dokonce v tomto tisíciletí byly, a já jsem s nadějí sledovala předpověď počasí, kdy to už konečně skončí. A ono, ne sníh se valil ještě v březnu a dubnu.  Byly dny v červnu, kdy pršelo a pršelo tolik, že všude v naší rokličce v Modřanech, kudy jsem chodívala na vycházku se psem, tryskaly ze země malé pramínky vody. Tehdy jsme si koupili první sušičku, protože každé prádlo stačilo zasmrádnout dříve, než začalo alespoň trochu prosychat. A bylo sucho a vedro trvající měsíc, nedalo se spát a tráva byla spálená na drn. I tehdy jsem pravidelně sledovala předpověď počasí, abych věděla, kdy už bude konečně konec teplotám, které pro mě vždy znamenají strnulé přežívání za zavřenými okny a zataženými závěsy. Ale nikdy by mě nenapadlo, že na rozhraní mezi zimou a jarem mě bude zajímat ne kdy přijdou teplé jarní dny, ale jak moc bude zima uprchlíkům z Ukrajiny a jestli zmrzlá půda neusnadní postup ruských vojáků ke Kyjevu.  A taky kam směřuje proudění vzduchu, tedy kam by s

Když jsem byla na té jiné planetě a povídala si tam, řekla mi jedna z místních žen:   Věřím, že to všechno dobře dopadne, máme děti a chceme pro ně to nejlepší, svět v míru bez lží a intrik, jako matkám nám jde o stejnou věc, že.  Odpovídala jsem jí: S tím se nedá než souhlasit, všechny mámy chtějí to samé. I ty ukrajinské, které jedou a jdou Ukrajinou, zemí, kde se střílí, spolu se svými dětmi. Ty se bojí, mají hlad, je jim zima a možná se ptají "Kdy už tam budem?" A jejich máma to neví, její první cíl je hranice, a pak pojede někam, neví, do jaké země, a neví, co s nimi bude. Já teď neřeším předchozí války, je to zlé vždycky, svinstvo to je. Někdy je tak nepřehledné, co a proč a jak vzniklo, ale teď je to jasné. Osm let vydržel Putin čekat, jestli se mu podaří rozklížit Ukrajinu prostřednictvím povstaleckých republik, jejichž vzniku napomohl. A když se nedočkal, poslal na Ukrajinu armádu.... Teď řešme náš zítřek, aby vůbec byl. A zítřek těch lidí z Ukrajiny, kteří už nemají

Nevím zatím, co se děje v mém těle, a na vyšetření jdu až 16. března. Nevím ani, co se do té doby stane se světem. Jsem nervózní, cítím bezmoc v mnoha ohledech. Utekla jsem se proto po napadení Ukrajiny do internetových diskuzí, abych alespoň něco dělala. I když vím, že to nemá smysl. Vysvětlovala jsem a přesvědčovala a dvakrát mi smázli příspěvek. Asi spravedlivě, protože oba byly osobní. Smázli mi ten, ve kterém jsem napsala, že Lavrov je hajzl. A pak ten, ve kterém jsem napsala, že Ovčáček je hajzl a dodala, že jaký pán, taký kmán. Nakonec jsem dostala ban na měsíc, ani nevím za co, protože konkrétní příspěvek tam nebyl uveden. Nechápu, na ty hajzly jsem si už dávala bedlivý pozor. Ale bylo to tak dobře, bylo to vysvobození, protože přesvědčovat někoho, kdo žije v jiném světě, je ztráta všeho - času, energie i víry v možnost najít společnou řeč. Je to marnost.  Ani nevím přesně jak, dostal se ke mně na facebooku nějaký post a na můj komentář byla reakce a najednou jsem vězela v disk

Tušíš to, ale je to tak hrozné, že si to nedokážeš ani připustit. A pak nastane chvíle, kdy už musíš. Je to už příliš blízko a bude hůř. Nastala chvíle, kdy musíš opustit domov. Kolik má každý z nás v bytě věcí? Kusů nábytku, obrazů, fotek  drobných památek, talířků po babičce? První dětské botičky a první plesové šaty. Pohár, dosvědčující, že ty, tvé dítě či tvůj pes jste byli někdy v něčem nejlepší. Rozečtená kniha na hromádce těch, které už nestačíš přečíst. Dojdeš do sklepa pro kufr a otřeš z něj prach. Ještě je na něm nálepka z poslední dovolené. Tenkrát jsi počítala kilogramy, které ti vezmou do letadla. Kolik šatů a střevíců si můžeš vzít, kolik her pro děti. Teď kilogramy počítáš také. Nebo spíš gramy. Kolik gramů minulého života se ti do kufru vejde, když tam ještě musíš vzít teplé oblečení a vodu pro všechny. Dětské pleny a hlavně nezapomenout žádný z dokladů. Cennosti, které se dají zpeněžit, a cennosti, které bys neprodala za nic. Musíš, prostě musíš s sebou vzít alespoň pá

Odpočítávání a střih. Dnes už asi většina lidí ví nebo alespoň tuší, že náš svět se jedním okamžikem naprosto změnil. Nadlouho. Bude-li vůbec. 24. únor 2022 je datum, na které nikdy nezapomeneme. Kdysi ten den začínala v Praze Matějská pouť. Letos začala válka na Ukrajině, kterou napadlo Putinovo Rusko. Ale není to jen Ukrajina, proti komu Putin směřoval svůj výpad. Zasáhl i nás, náš svět, naše jistoty, naši budoucnost. Měli jsme všechno a bylo nám to často málo, protože jsme si to neuvědomovali nebo si to nechtěli připustit. V mnoha ohledech zažijeme krok zpátky, možná i několik. Ekonomický dopad je jistý, politicky se budeme vracet do období studené války, luxus pustit do našeho světa proti němu cílené dezinformace si proto asi nebudeme moct hned tak dovolit a utrpí tak svoboda slova. Bude to často bolet a nebude se nám to mnohdy líbit. Ale v mnoha ohledech jsme už v tuto chvíli udělali několik kroků vpřed. Někdo ztratil poslední iluze a jiný se zbavil sebeklamu, s nímž nahlíže