rozhovory s andělem

  Před pár dny jsem si nechala udělat nové brýle. Za svůj život jsem si vybírala mnoho a mnoho obrub, brýle nosím už od třetí třídy, a vždycky to je traumatizující záležitost. Vždycky se mi předem líbí obruby, o kterých vím, že mi absolutně nejdou, protože patří na zcela jiný obličej. Přesto nikdy neodolám a vyzkouším si je Nejspíš se potřebuju ujistit, že jsem nikdy předtím nezmýlila a že v nich pořád vypadám hrozně. Samozřejmě po těch letech vím, jaký tvar a barva mi sednou. Většinou ale nechávám optičku, aby mi nějaké obruby vybrala sama. Každá z nich preferuje jinou barvu a tvar, ale nakonec se stejně dopracujeme k určité množině obrub, které ujdou. Až na pár čestných výjimek jsem nikdy neměla pocit, že to je přesně ono. A minimálně půlka z těch výjimek byly obruby nad hranici, kterou jsem byla ochotná za ně dát. Prostě proto. A taky protože když jsem to jednou udělala, hodně brzy se mi ty brýle rozbily. Brýle, které mám právě na nose, patří mezi ty, které dost nejsou to úplně ono.

 Sedávám v zahradě do tmy; ostatně v současné vlně veder je to jedna z mála možností, jak být venku. Tou druhou je ráno vyjít s kafem, dokud je ještě tráva chladivá a sluníčko ještě rozespalé, nekousavé. Někdy jen tak sedím a jindy jdu po chvíli vytrhnout plevel a potom to či ono odstřihnout nebo utrhnout. A pak je najednou půl desáté a já mám hlad, protože jsem ještě nesnídala. Než se najím, slunce vytáhne drápky a tak se dá ve stínu pergolky vydržet už jen slabou hodinku a pak pryč, ukrýt se před létem za stažené závěsy. Když jsem venku do půl desáté, do deseti večer, většinou si pak už odpustím půlnoční procházky zahradou. Ale dnes jsem musela. Po podvečerním krátkém dešti voněl vzduch a tráva byla místy ještě vlhká. Šla jsem bosky svou stezkou odvahy. Ne že bych se venku bála, odjakživa je mi ve tmě dobře, chodívala jsem v noci na dlouhé cesty za koupáním už jako mladá holka, ale nesnáším slimáky. Nelíbí se mi od pohledu, špatně snáším je sbírat i rukavicích a úplně nejhorší je, kd

 Ty víš, můj milý anděli, že ve skutečnosti s tebou mluvím denně. Dokonce několikrát; je úplně jedno, jestli na Tebe zrovna koukám z křesílka přes jezírko, nebo zrovna jedu autem. Jenže čím déle a důkladněji s tebou hovořím, tím méně se mi pak chce sednout a náš rozhovor zopakovat v počítači. Ideální by bylo, kdybych tam venku měla notebook nebo diktafon a všechno hned zapsala nebo alespoň namluvila.  Dnes je to ale jiné. Dnes zemřela Oranžová hlava a i když jsem jí na zahradě zapálila svíčku bezpečně uzavřenou v lampičce, tak mi to stále nestačí. O Oranžové hlavě jsem se letmo zmiňovala koncem května v "plusce" nazvané Šťastná rybička. Oranžovou hlavu jsem si vybrala v kádi na jaře před dvěma lety, protože byla krásně modrá, s tmavými skvrnkami a lehce oranžovou hlavou. Když jsem o "šťastné rybičce" psala,  v jezírku bylo shodou náhod dokonce sedm různě starých rybiček. Jenže letos je pro rybičky smolný rok, do zahrady dochází kočičí rybář a během krátké doby zmize