rozhovory s andělem

  Věřila jsem ve vítězství Petra Pavla v prezidentských volbách a přesto, teď když se to stalo, pořád tomu vlastně nemohu uvěřit. Nejspíš proto, že čekání bylo tak dlouhé, celých dvacet let trvalo. A teď se znovu vnitřně přesvědčuju, že naděje v člověku sice stále žije, ale uvěřit, že je opravdu tady, není vůbec snadné. Je to jako s prvním květem, který se prodral ke slunci skrze zledovatělý sníh. Koukám na tu křehkou krásu nevěřícně a skoro se bojím dýchat, ačkoli je zřejmé, že ten květ je nesmírně silný a životaschopný. Včera večer jsem se, můj milý anděli, dívala na první dlouhý rozhovor, který náš nový prezident poskytl České televizi, a celá jsem se telila blahem. Je to člověk, který se dívá do budoucnosti a který je v této chvíli naštěstí už víc než jen nadějí pro náš lepší život. Pro život, ve kterém budou platit základní lidské hodnoty a ve kterém bude dost svobody pro všechny, kdo ji nebudou zneužívat. Po slušném premiérovi slušný prezident. Dva Petrové, dvě skály, na kterých

  Můj milý anděli, u nás na zemi se dějí věci! Zlo jménem Babiš loví své voliče ve vodách stále kalnějších a aby je získal, dal si s několika recidivisty schůzku v kavárně, která se jmenuje Al Capone. Nevím, zda tím organizátoři chtěli Babiše poctít, spíš je to kouzlo nechtěného, ale kdyby chtěl člověk vymyslet nějaký symbol pro tuto etapu Babišovy předvolební kampaně, asi by nemohl přijít na nic lepšího. Teď už jen čekám, kdy Babiš začne rozesílat do věznic motáky s příslibem amnestie  Možná s tím už začal,  výsledky z věznice na Pankráci i na Borech by tomu nasvědčovaly. Ale nechme temnou stranu síly stranou, dnes bych s Tebou chtěla mluvit o té straně světlé a nadějeplné. A nejde jen o takovou naději, jako že třeba zavolá, nebo přijde. Jde o tu naději velkou, jaká člověka prostoupí jen párkrát za život. Poprvé jsem ji zažila jako malá holka v roce 1968. Přes nízký věk jsem ji vnímala silně a proto si ji také pamatuju, i ten děsný pád do beznaděje poté. Na další příliv naděje jsem če

  Můj milý anděli, už několik dní cítím smutek. Na facebooku člověka, kterého vážím, jsem četla něco hrozného. A nejen to. Představ si, oni to lajkovali lidé, kterých si také vážím a mám je ráda. Na té zdi byly omezené komentáře, tak jsem svou připomínku napsala na jiné místo, ale ona úplně zapadla. Celou dobu přemýšlím, zda na to nemám radši zapomenout, ale ono to nejde. Tak se tu s tebou o to musím podělit, třeba se mi uleví. Tak tedy, na té zdi bylo napsáno velkými písmeny a v barvě Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí! Chápeš to, milý anděli? Opravdu tam stála taková hrůza.  Napsala jsem k tomu někam, kde to bylo povoleno: Když to nejde tam, musím tady. Já si prosím nepřeju, aby Praha zvítězila nad naší vsí ve 2. kole. U nás zvítězil sice těsně Babiš, ale v součtu ho demokratičtí kandidáti zcela převálcovali. A protože ve 2. kole u nás vyhraje Pavel, pak by v Praze musel vyhrát Babiš, a to si nikdo z nás jistě nepřeje. Ten výkřik je sice vtipný, ale jen na první dobrou.

 Včera to ale bylo drama, můj milý anděli! První Babišovy výsledky byly tak zarážející, až jsem si musela stále připomínat, že nejsou vůbec reprezentativní. Tak jsem se nepřátel nelekala, na množství nehleděla a prostě věřila v dobrý konec. A taky že jo. Pro Babiše muselo být frustrující, když celé hodiny sledoval, jak jemu procenta ubývají, zatímco generálu Pavlovi přibývají. Nakonec to bylo stejné jako v roce 2021 při volbách poslanecké sněmovny. Očima jsme doma tlačili desetinky na obrazovce a JO! Navíc v přímém přenosu, kdy byl na obrazovce Petr Pavel. Ten chlap se mi líbí čím dál víc, je ve svém projevu úsporný co do řeči, to do emocí, což je proti Babišovi nesmírně osvěžující. A má bezvadný suchý humor. Takže první kolo jsme my demokraticky smýšlející občané kolo vyhráli. Všechna čest a poděkování ostatním demokratickým kandidátům. Danuše Nerudová, která v poslední televizní debatě zdaleka nebyla kousavá, ale celkově velice dobrá (to jen tak mmch. k minulému povídání), Pavel Fisc

 Je zima a tak si spolu můžeme povídat doma, můj milý anděli. Ne že by to bylo bezpodmínečně nutné, dokážu s tebou mluvit kdekoli, ale ráda se dívám na tvůj úsměv, na tvůj výraz. Když se v myšlenkách příliš rozletím, když mám na něco příliš neomylný názor, čtu v něm pobavenou otázku "vážně? a jak to víš?" a to mě občas dokáže vrátit se zpátky na zem. Ale o tom jsem dnes psát nechtěla. Já vím, že to víš, ale mám potřebu ti to říct celé. Máme tu těsně před volbou prezidenta a je to důležitější, než kdy před tím. Kvůli bodu návratu; mám obavy, že je nepříjemně blízko a že je bezpodmínečně nutné co nejdříve vracet myšlení a jednání lidí ke skutečné politické kultuře. Toho prezidenta si volíme my lidé přímo. Kdysi jsem byla tak hloupá, že jsem to vítala. Myslela jsem, že tento akt přiblíží politiku lidem, ale bohužel volba prezidenta vtahuje lidi do politických špinavostí a to je moc smutné. Navíc dělá z kandidátů hokynáře, kteří se vychvalují jako prodejci na tržišti, vyvolávají

 Černý venkovní kocour Mášenka je nízkopodlažní a úžasně chlupatý. Tak chlupatý, že jsem ho na veterinu vezla jako kočku a teprve před kastrací pan doktor zjistil, že je to kocour. Nicméně jméno už mu zůstalo. Prostě je to ten Máša, zdrobněle Mášenka, protože vypadá jako malý medvídek. Mášenka se na mě za své věznění v přepravce na čas urazil, ale už mi dávno odpustil a chodí si pro jídlo i pro pohlazení. Dokonce se nechá vzít do náruče a pochovat. Ty si nechává z kožíšku vybírat čulibrky, kterých hlavně na konci podzimu nosil ze sousední zahrady plno. Občas je mívá zapletené i do chlupů na svém impozantním ocásku. Dříve mi dovoloval vymotávat čulibrky i odtud, většinou jsem to dělala, když se dostavil k jídlu, ale poslední dobou se otáčí, schovává do kočičího krmítka nebo odchází. A já jsem z toho byla nervózní, protože měl v chlupech na ocásku zamotané hned dva čulibrky vedle sebe a já měla strach, že mu tam srst zplstnatí. Včera bylo krásně, teplo a slunečno, a tak jsem i se svým na

 Před Silvestrem se udělalo teplo. Tak teplo, že během dnů zase často vysedávám venku a dílem provozuju zen, dílem plánuju co, kde a jak na zahradě upravím, doladím, vyleštím či zcela předělám. Je tak teplo, že než jdu ráno krmit kočky, udělám si kafe do termohrnku a obleču si teplé tepláky, abych si to kafe mohla vypít venku a pozorovat ptáky, kteří přilétají na snídani, i krmící se a po jídle slastně se protahující kočky. Za svou domovskou obec si mou zahradu vyvolili tři kocouři a jedna kočka; mimo nich se po ní pohybuje blíže nezjistitelný počet více či méně náhodných návštěvníků. Všechny udomácnělé venkovní kočky se mi podařilo loni odchytit a nechat vykastrovat; nestojím ani o divoké kočičí rvačky, ani o další a další bezprizorná koťata.  Teď, v těch zázračně teplých dnech ale cítívám v zahradě ostrý kocouří pach. Zjevně se v ní pohybuje nějaký venkovský rozsévač, na vědomost dávající všem místním kočkám, že je volný a ke všemu svolný. Moje venkovní kočky tyto vzkazy vznešeně ign