rozhovory s andělem

 Před pár dny jsem dávala na facebook obvyklou zenovou fotku ze zahrady. Snímky pořizuju ze svého křesílka, z něhož koukám na jezírku, na celou zahradu a také na tebe, můj milý anděli. Loni touto dobou rostl za tvými zády v sousední zahradě mohutný zimostrázový keř, na jehož zeleném pozadí jsi krásně vyniknul. Zkraje léta ho soused ostříhal do poměrně malé šišaté kostky. Těšila jsem se, že kostka časem obroste a že to zase bude hezký pohled, ale bohužel se do keře pustil zavíječ zimostrázový a velice záhy ho zlikvidoval, stejně jako další podobný keř u plotu v zadní části zahrady. Najednou se můj výhled z křesílka zcela změnil. Nejenže se narušila rovnováha výsadby v mé zahradě, která s tím keřem za plotem počítala, ale za tebou, milý anděli, vznikl průhled do sousedních zahrad. To by samo o sobě nebylo špatné, většinou je dobře, když se zrak může rozletět do dáli a čerpat obrazy z okolí, jenže když mohu já koukat ven, je jasné, že lidi zvenku mohou koukat dovnitř. To je něco, o co na

  Od Matěje k Jiřímu uplynuly dnes dva měsíce. Dva měsíce, po které trvá válka na Ukrajině. Přesněji řečeno, jsou to dva měsíce, kdy ruští vojáci na pokyn ruského prezidenta Putina vtrhli na Ukrajinu a začali tam vraždit civilní obyvatelstvo. Děti, mnohé zcela maličké, jejich matky, babičky, otce i dědečky. Dva měsíce se Ukrajina brání ruské invazi a dva měsíce ji Západ podporuje. Můžeme se bavit o tom, zda je to podpora dostatečná, nebo zda by mohla být větší (a já si myslím, milý anděli, že by být větší mohla, kdyby nejvyšší němečtí představitelé neměli tak úzké ekonomické vazby na Rusko a kdyby ve Francii zrovna neprobíhaly prezidentské volby), důležité ale je, že Západ za Ukrajinou stojí. Že Západ stojí sám za sebou; kdyby se na Ukrajinu vykašlal, zradil by veškeré principy, na kterých stojí naše kultura. Opravdu si nedovedu přestavit, nechci si představit, jak by se v takové civilizaci žilo. Zda by to vůbec šlo. Proto musím a chci věřit tomu, že Ukrajina bude dále ze všech sil h

(psáno na pokračování od začátku dubna) Tak to vidíš, anděli, nejdřív jsem měla málo času a jsem onemocněla. Kdyby jen šlo o fyzické potíže, tak by to šlo, ale jakási mlha mi zahalila hlavu. Zajímavé je, že jsem na to přišla, až když dnes dopoledne zmizela (6.4.). Nicméně už včera jsem během dřímání sjížděla internet, hlavně facebook. A představ si, že jsem narazila na post jedné matky krkavčí, a protože z toho zase čouhala relativizace toho, co Rusko páchá na Ukrajině, tak jsem musela napsat reakci, ke které ostatně byli čtenáři vyzváni. No a znáš to, něco napíšeš, jiný odpoví, a vlákna se větví a jsou nepřehledná. Zvláště na mobilu, který si často píše co chce, za stavu, kdy má mysl byla zastřená. Ne, samozřejmě, že se mi nepomátly názory, jen ty formulace pokulhávaly. Když jsem dnes konečně otevřela tento blog, tak jsem chvíli přemýšlela, zda nemám napsat úvahu z 30. března, ze které je uložen jen název Tichá pošta z Putinovy dílny. Měl reagovat na to, co jsem četla ten den na faceb

  Musím se Ti přiznat, milý anděli, že někdy mívám děsný vztek. Já Ti mám někdy takový vztek na zasraný Rusáky, kteří mi zkurvili první půlku života, a teď mi kurví tu závěrečnou část. Existenčně, protože úspory, které měly nějakou dobu vydržet, se mi rozplývají před očima. Kvůli tomu, že Rusáci vyvolali energetickou krizi, aby si Evropu připravili na válku, a že pak tu válku skutečně začali. Nejen proti Ukrajině, ale proti nám všem, kterým už byli Rusáci úplně u prdele, a to je štvalo ze všeho nejvíc, protože jich se přeci musí bát  každý. Nemyslím na to, neděsím sama sebe, ale vím, že to sem může kdykoli šlehnout a že je úplně jedno, kam si zrovna v tu chvíli lehnu, bude to konečná. Sere mě, že ten krásný život posledních let, co jsem utekla z Prahy (ne, já za covidu netrpěla), už skončil a nedá se odhadnout, kdy zase bude moct být tak úžasný a krásný, beze strachu. To je za mě osobně. V obecné rovině mě sere ta šílená bezmoc, jeden zkurvenec si usmyslí agresi na cizí území, a nikdo

  Vím dobře, že bych ještě měla ležet, můj milý anděli, a když už, tak bych měla dokončit to zamyšlení nad různými matkami, zvláštním přístupem k zákonům a soudržných osobních integritách, ale když ono mi to nedalo. Konečně mě napadlo, proč jsem stále schovávala ty věci. Věci, které jsem si v průběhu posledních deseti let pracovního života nakoupila na různé příležitosti. Jako třeba na synovu svatbu a taky na nějaké pracovně-společenské události. Takové ty klasické kousky, co se neonosí a neokoukají. Taky věci, které se mi líbily a koupila jsem si je ve velikosti, kdy mi sice byly, ačkoli ty o číslo větší mi byly lépe. Jenže, když ještě sundám kilo dvě, byly by mi pak velké, to dá rozum. Jako třeba ta světle hnědá sukně s bílými puntíky. Kdyby zrovna ten večer, kdy jsem si ji donesla domů, nedávali Pretty Women, tak by mě to ani netrklo. Ona teda měla celé šaty a nebyla takový pinďa jako já, ale elegance to i tak byla. Bodejď by ne, za tu cenu! Určitě bych ji dávno raději vytěsnila, je

  Ležím, na rozdíl od včerejška je mi hůř, protože antibiotika současně se svou lepší stránkou ukazují i tu horší. Žbrundá ve mně a točí se mi hlava, tak jsem pod dekou a vrzavě dýchám. Je to... vrže to jako dřevěné dveře srubu na farmě v Americe. Určitě jsem přikrytá ručně šitou patchworkovou dekou, další nedokončená leží v košíku. Něco tence zapíská. No ano, na dece v košíku se uhnízdila kočka i s koťaty a ta teď mají hlad. Další zvuk. Venku se ozývají ptáci. Pohoda. Tinitus přihodí zvuk splavu a jsem v nirváně. Pak se rozkašlu a všechno se smaže. Nevadí. Stačí chvilku počkat a je tu horký podvečer a stará rozvrzaná stodola...

Věřím, že jsem součást světa, který mě přesahuje. Který přesahuje všechna stvoření na naší planetě, celou Zemi i veškerý vesmír. Věřím, že kvantová fyzika dokáže vysvětlit mnohé z jevů, jichž jsme svědky, přestože se vlastně ani neměly stát. Věřím, že můžeme vytvářet a přetvářet sami sebe a tím i měnit svou realitu. Věřím, že existuje mnoho technik, vědomostí a zkušeností, které se dají poznat, které dokáže dobrý učitel předat, a které dokážou postrčit člověka blíž sama k sobě.  Lidí, kteří se snaží napomáhat druhým k růstu, je dnes spousta. Od těch pokorných a vědomých, kteří o sobě často neradi mluví jako o učitelích, po různé šarlatány, kterým dělá dobře používat svou moc a kteří ze svých klientů těží. Mám čím dál silnější pocit, že tato doba mohutně odděluje duchovní zrno od duchovních plev. Odkopávají se ti, kdož při své práci s lidmi používají manipulaci a kdož pracují s jejich strachem tak, aby své klienty k sobě ještě více navázali, namísto aby jim pomáhali se postavit na vlast