rozhovory s andělem

Podívala jsem se z okna a v tu chvíli se na zahradě rozsvítilo solární světlo v podobě planoucí louče. Kdybych se podívala o chvilku dřív nebo později, byla bych o to potěšení ochuzena, jako jsem bezpochyby denně ochuzena o spoustu dalších kouzelných mikropříběhů. Jako onehdy, už jsem plila kafe venku alespoň hodinu a chtěla jsem odejít - tedy spíš, nechtěla jsem, jen jsem měla pocit, že bych měla odejít a jít dělat něco užitečného. Ale pak jsem si řekla, že pro mě nejužitečnější přeci je, když dělám to, co mi dělá dobře, a zůstala jsem sedět na sluníčku. Odměna přišla vzápětí. Naproti na konstrukci na plamének přilétly dvě hrdličky, ona a on. A já jsem mohla sledovat všechno to dvoření a obřadní tanec samečka i hrdliččino upejpání a nakonec jejich společný odlet.  Líbí se mi tohle chytání okamžiků, líbí se mi je sbírat. A čím dál častěji mě napadá, že vlastně tohle je důvod, proč tu na světě jsme. Nebo alespoň jeden z důvodů. jeden z těch nejdůležitějších.

  Každý rok smutně konstatuju, že ta či ona rostlinka zimu nedala. Vydám se do zahradnictví, kde po dlouhém a úporném vnitřním boji zredukuju počet náhradních rostlin na pouhé dvě či tři, abych po návratu domů zjistila, že na onom prázdném místě ze země vesele vylézají zelené prstíky. A pak bloumám po zahradě, v každé ruce jeden květináč, a marně hledám místo, kam bych nové rostlinky zasadila. Všude je obsazeno a místo, které je holé, protože to nejspíš nebohá trvalka nedala, není pro novou akvizici vhodné. Ale nakonec ty své poklady někam zasadím a takřka proti své vůli se vydám do zahradnictví pro něco, čím bych zaplnila to nově objevené holé místo... Každé jaro se to opakuje znovu a znovu a já znovu a znovu prohrávám předem marný boj a díky tomu moje zahrada krásní a bobtná, ačkoli jsem vždy skálopevně přesvědčená, že se mi do ní nevejde ani jeden šnytlík.