Omlouvám se, můj milý anděli, jestli jsem tě teď zmátla a navnadila na pohádku. Kdepak, žádná nebude. To mi jen zaznělo v hlavě, když jsem se zase zlobila na střídání času, protože mi přináší potíže. Bohužel se to v posledních letech týká i toho "hodného " podzimního posunu. A to přesto, nebo možná právě proto, že nechodím do práce. Hned ti to vysvětlím. Tak s tím jarním střídáním to býval skutečně velký kříž, dokud jsem chodila do práce. Když už to zjara vypadalo lépe se vstáváním, protože už začínalo být světlo, najednou jsem se zase budila za tmy. Za tmy jsem šla ven se psem a pak vyjížděla do práce v pološeru a v chladu. Odpoledne to v tu dobu žádný velký přínos nebyl, protože paneláková zahrádka ještě spala a na nějaké trajdání venku bylo navečer ještě chladno. Problém s večerním dlouhým světlem nastal později. Těžko se dětem vysvětlovalo, že mají jít spát, když slunce ještě nezapadlo. Ten dlouhý večer se mi ve městě zdál zbytečný, málokdo pobýval venku po osmé večer.
blog o všem, co někdy nevidíme a co občas ani vidět nechceme