Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám.

Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života.

Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíže s pravou rukou. Díky šťastné souhře okolností jsme natrefili na dobrý kup, takže jsem se dočkala i vyhřívaného sedadla a volantu, což je luxus, o kterém jsem se neodvažovala ani snít. (Heč, heč.)

Ale zpět k dnešnímu dni. O svůj vztah k autům jsem se už podělila, teď už jen krátce zmíním, že nemám ráda obchoďáky a nakupování, zvláště pak výběr z mnoha prakticky stejných věcí. Z tohoto pohledu byl pro mě největší autobazar tím nejnudnějším obchoďákem na světě. Po chvíli chození velkým parkovištěm v budově jsem ale zjistila, že všechna ta stejná auta mají různé disky, některé opravdu krásné, což mě potěšilo a na chvíli zabavilo.

V přízemí se mi líbilo jedno malé zelené auto, které nemělo střechu, zato krásný odstín.  Vašek mi říkal, že střechu má, jen je schovaná. A prý je to Audi. Tak jsem ho chtěla, ale Vašek mě taktně upozornil, že sedadla jsou skoro na zemi a že by mě chtěl vidět, jak z toho lezu, když mám potíže i s naší Kiou. Tak už jsem ho nechtěla.

Vyjeli jsme do třetího podlaží, protože tam byl záchod. Mimo záchodu tam byla nuda ze všech největší. Byla tam hlavně bílá auta, a pak také tmavošedá. A všechny měly stejné disky. Prý hlavně proto, že to byly škodovky. Pak tam vzadu byla nejnebezpečnější auta na světě, bílé dodávky. Myslím, že je takhle zastrčili proto, aby nenadělaly nějakou škodu. Protože i tak parkovištěm v baráku občas projelo nějaké zdivočelé auto a bylo to o strach.

Vašek si prohlížel auta a já jsem se šla projít k oknu, abych měla nějaké kroky. Z prvního okna bylo vidět na dálnici a na parkoviště před budovou. Z druhého okna bylo vidět na hliněný plac, ze kterého sem tam vyrůstala tráva a plevel, a na dálnici. Ze třetího okna bylo vidět na venkovní prodejní parkoviště, na kterém stály desítky ještě nudnějších bílých a tmavošedých aut, než byla ta v třetím podlaží. Jaké měly disky, to jsem neviděla. Na čtvrté straně stály ty nebezpečné dodávky, tak jsem tam nešla. Stejně tam nebylo okno.

Sjeli jsme do podlaží druhého a já jsem si našla zákoutí s pohovkou. S tím, že Vašek si bude prohlížet auta – aby je našel, zapůjčili mu dole na recepci tablet, ale když si nějaké auto v tabletu našel, tak tam nebylo napsáno, kde ho najde v budově. Prostě šméčko, nebo nevím. Já jsem se chystala napsat na fb o svém dobrém skutku, který se proměnil v ústrk, ale byl tam špatný signál.  V prvním podlaží měla pohovka jinou barvu a signál byl lepší, ale protože jsme ho prošli už předtím, nenechal mě Vašek dlouho sedět a jeli jsme koupit prášek na praní a nealko pivo.

Pak jsem doma uvařila oběd a taky jsem řekla Vaškovi, že ve sklepě něco pípá jako ptáček. Tak tam Vašek šel a osvobodil mrňavého troubu, co tam vletěl sklepním okénkem a pak neuměl vyletět ven, přestože druhý ptáček na něj pípal venku.

Proto si myslím, můj milý anděli, že jsem dneska skoro jako ty. A to, že jsem s Vaškem jela do obchoďáku s autama, by si měl převázat mašlí a dát pod stromeček. protože větší dárek už mu stejně dát nedokážu.