Možná si někdo řekne, že je to nějaký ezo blábol, ale já vím, že tomu tak není, i když je to velice podivné a zvláštní. V noci, někdy kdy teprve začínal můj narozeninový den, jsem se ocitla v tom křehkém stavu mezi sněním a bděním, který rezonoval otázkami: Proč jsi na světě? Co tu vlastně máš dělat? O čem je život? Co je tvým úkolem? Těžko říct, jestli se někdo ptal mě přímo, nebo jsem naslouchala cizímu rozhovoru, nejspíš to bylo obojí. A taky nevím, zda jsem odpovídala já, nebo jsem tu odpověď jen zaslechla, zaznamenala. A ta odpověď zněla: Máš sytit (svou) duši. A já jsem hned a naprosto přesně věděla, co je tím myšleno. Celý ten stav připomínal něco, co jsem zažila před pár lety ve tmě, navazoval na to. Tehdy jsem snad každý den ze svého šestidenního pobytu měla nějakou vizi. Jako by se rozhrnul závěs a já jsem mohla zahlédnout něco, co jsem dříve neviděla. Odkryly se vždy v nějaké oblasti všechny vazby, skutečnosti, souvislosti, bylo to světelné, jasné, by...
blog o všem, co někdy nevidíme a co občas ani vidět nechceme