Sytit duši

 Možná si někdo řekne, že je to nějaký ezo blábol, ale já vím, že tomu tak není, i když je to velice podivné a zvláštní.

V noci, někdy kdy teprve začínal můj narozeninový den, jsem se ocitla v tom křehkém stavu mezi sněním a bděním, který rezonoval otázkami: Proč jsi na světě? Co tu vlastně máš dělat? O čem je život? Co je tvým úkolem? Těžko říct, jestli se někdo ptal mě přímo, nebo jsem naslouchala cizímu rozhovoru, nejspíš to bylo obojí. A taky nevím, zda jsem odpovídala já, nebo jsem tu odpověď jen zaslechla, zaznamenala. A ta odpověď zněla: Máš sytit (svou) duši.

A já jsem hned a naprosto přesně věděla, co je tím myšleno. Celý ten stav připomínal něco, co jsem zažila před pár lety ve tmě, navazoval na to. Tehdy jsem snad každý den ze svého šestidenního pobytu měla nějakou vizi. Jako by se rozhrnul závěs a já jsem mohla zahlédnout něco, co jsem dříve neviděla. Odkryly se vždy v nějaké oblasti všechny vazby, skutečnosti, souvislosti, bylo to světelné, jasné, bylo to ve více dimenzích, proto nepopsatelné. To je také důvod, proč jsem o tom vlastně nikdy nemluvila, až na opravdu jen dvě tři výjimky. Teď se to ale pokusím nastínit, něco málo z toho. První z těch vizí se týkala tělesné schránky. Viděla jsem, porozuměla, pochopila jsem, cítila jsem, jak funguje naše tělo, jak v něm všechno souvisí a ovlivňuje se, jak moc mu ubližuju tím, co jím, jak se hýbu, či spíš nehýbu, jak špatně spím. A ono je přesto tak jedinečné, dokonalé a skvěle mi slouží, a že si zaslouží, abych se o ně lépe starala a měla ho ráda. Tento popis ovšem ani zdaleka nevystihuje ten prožitek, jeho jasnost, ostrost, hloubku, samozřejmost a pravdivost.

Druhá vize se týkala toho, co vlastně jsme. To už vůbec nelze popsat, protože to znamenalo být vším, současně nad vším a současně ve všem. Potřebovala bych mnoho slov, abych popsala ten obraz, a stejně by to nic nevystihovalo. Všechno, co tvoří náš svět a celý vesmír, to jsem byla já, a já jsem byla ve všem. Byl to neuvěřitelný prožitek a měl spoustu vrstev a je to nesdělitelné.

A právě tohle se mi vynořilo, když jsem slyšela, vnímala či možná viděla odpověď Máš sytit (svou) duši.

Pochopila jsem, že jednoho dne se z toho, co je vším, oddělí malá část a stane se tělem a stane se duší. Tu si dlouho neuvědomujeme, někdy vůbec. Jenže ta duše je něco jako Tamagoči. Nestaráš se o ni, vytratí se. Zemřít ani zaniknout nemůže, ale ten důvod, proč se energie stává materií, ten ztratí smysl. Lépe to říct neumím.

Důvod, proč dostáváme tělo, proč jsme na světě, proč tu nějakou dobu existujeme, je ten, že jen tak můžeme sytit svou duši. Můžeme ji sytit zlobou, závistí, nenávistí, můžeme ji sytit uměním, informacemi, přátelstvím, soucitem, věděním. Je jen na nás, čím ji sytíme. 

Běžně se na to tak nenahlíží, většinou se říká, že ten či onen zmarnil svůj život, a jiný zase žije dobrý a plný život. Ti, kdo svůj život naplňují, zejména pokud to dělají vědomě, obvykle nemají žádný volný čas, mají ho naplněný činnosti a plány. Pracují nějakým způsobem pro blaho všech. Posouvají nás všechny dál. Uvědomují si vždy, že je potřeba toho tolik ještě udělat. Že je ještě potřeba sytit duši, protože duše je nenasytitelná. Je nekonečná, je ve všem, je nade vším, je středem všeho a všechno obklopuje.

Máme sytit svou duši. Máme jí dopřávat to, po čem touží. Když ji budeme naplňovat, budeme moct vydávat a vyzařovat a přinášet a objímat a milovat.

To je důležité, to jsem předtím nenapsala. Všechno, co tvoří náš svět a celý vesmír, čím jsem byla já, a v čem jsem byla obsažena, je neuvěřitelně jasné, hřejivé, laskavé, pokojné, je to objetí, spočinutí, je to nekonečná a nepopsatelná láska. Je to světlo bez stínů.

Takhle jsem to dnes v noci dostala a tak to předávám dál, jak nejlépe to v dovedu, jak nejlépe v tuto chvíli dovedu popsat nepopsatelné.