Chytit okamžik

Podívala jsem se z okna a v tu chvíli se na zahradě rozsvítilo solární světlo v podobě planoucí louče. Kdybych se podívala o chvilku dřív nebo později, byla bych o to potěšení ochuzena, jako jsem bezpochyby denně ochuzena o spoustu dalších kouzelných mikropříběhů.

Jako onehdy, už jsem plila kafe venku alespoň hodinu a chtěla jsem odejít - tedy spíš, nechtěla jsem, jen jsem měla pocit, že bych měla odejít a jít dělat něco užitečného. Ale pak jsem si řekla, že pro mě nejužitečnější přeci je, když dělám to, co mi dělá dobře, a zůstala jsem sedět na sluníčku. Odměna přišla vzápětí. Naproti na konstrukci na plamének přilétly dvě hrdličky, ona a on. A já jsem mohla sledovat všechno to dvoření a obřadní tanec samečka i hrdliččino upejpání a nakonec jejich společný odlet. 

Líbí se mi tohle chytání okamžiků, líbí se mi je sbírat. A čím dál častěji mě napadá, že vlastně tohle je důvod, proč tu na světě jsme. Nebo alespoň jeden z důvodů. jeden z těch nejdůležitějších.