Přeskočit na hlavní obsah

Anděl číslo 14


Jednoho dne mi začalo u plotu naproti mému křesílku něco chybět a to něco byl anděl. Hledala jsem ho na internetu, andělé jsou přece všude, a taky jsem ho tam našla. Jmenuje se Anděl číslo 14 a pochází z Atelieru Petrlenka. Anděl, který se narodil zjevně pro toto místo a pro mě.

Kdysi jsem občas psávala Sally nebo prezidentovi. Pohříchu tomu socialistickému, ale jiný tehdy nebyl k mání, Ostatně, bylo to jen v duchu a určitě je to už dávno promlčeno. Mé dopisy bývaly dlouhé, spletité, s mnohými odbočkami a podrobnostmi, a psávala jsem je i několik dnů, dokud jsem se ze svých hříchů, nejistot, křivd, trápení a ústrků nevypsala. Později jsem stejně dlouze mluvila s tátou nebo s mou první fenkou Píďou, kteří mě neviditelně doprovázeli, kdykoli jsem je potřebovala. Až o hodně později jsem si uvědomila, že vlastně hovořím sama se sebou.

Dělám to čím dál častěji. Možná je to tím, že můj čas je už svobodný. Možná je to zahradou, ve které často sedávám a vedu dialog sama se sebou i s okolním světem o věcech všednodenních i svátečních, o tom, co bývá skryto pod povrchem. 

Teď naproti mému křesílku stojí anděl. Můj anděl, anděl číslo 14 působí lehce ošuntěle. Je to anděl všech hipísáků, všech hledajících se a občas ztracených duší. 

Jsem za něj ráda. Sedávám na svém křesílku, hledím na anděla, který se ve větru lehce pohybuje, a mluvím s ním, vedu rozhovory s andělem, kterého mám v sobě. 

Kterého má v sobě každý z nás, i když to třeba netuší nebo tomu ještě nevěří.



Populární příspěvky z tohoto blogu

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...
6 komentářů
Celý článek

"Nečekaným vítězem povodní je ministr Válek"

  Ano, takto hloupě nazval svůj komentář na Seznamu Martin Caban. Jako by snad povodně byly politickým kolbištěm, jako by snad povodně byly zbraní, kterou lze bojovat a s její pomocí v politickém souboji zvítězit.  Když jsem si titulek přečetla, neudělalo se mi dobře, všechno se ve mně sevřelo. Zase jsem byla zpátky v časech, kdy jsem denně slýchala o třídním boji a vítězství pracujícího lidu, o vítězství dobra, rozuměj socialismu po celém svět. O vítězství dobra, v jehož jméně byli lidé trestání, zavíráni a zabíjeni. Ne, samozřejmě, tak daleko to dnes nejde. Ale musím myslet na to, že slova vždy připravovala půdu pro činy  a ta slova jsou na naší politické scéně čím dál častěji militantní a ještě militantnější. Bojujeme za vás, zaznívá prostorem, porazíme je, zvítězíme, zatrhneme jim to, nandáme jim to... Kdy a proč se začala taková slova zase objevovat? Od koho? V roce 1989 skončila totalita a prostor dostala demokracie. Demokracie, která podle mě neznamená, že všichni ...
Okomentovat
Celý článek

Chyby dělají člověka

 Můj milý anděli, naposledy jsem naše rozmlouvání zapsala ještě předtím, než jsem tě na zimu uklidila domů. A protože letos jaro letos začalo přicházet hodně brzy, tak už jsi od půlky února zpátky na svém místě. A jako každý rok máš nové vlasy z ovčích česanců. Ale ono je jedno, kde vlastně zrovna jsi, protože já s tebou rozmlouvám denně. A občas si i říkám, že tohle určitě musím zapsat. Pro sebe, abych to nezapomněla, a možná i pro někoho jiného. Jenže s tím je potíž, protože čím jsem starší, tím silnější mám pocit, že lidské zkušenosti jsou nepřenositelné a že je troufalost s těmi vlastními lidi zatěžovat. Ale tohle téma mi leží v hlavě několik měsíců a zrovna před pár dny jsem ho potkala na facebooku, tak si říkám, že bych to naše rozmlouvání tentokrát zapsat mohla. To o chybách. Chyby jsou něco, co nám dokáže hodně komplikovat život. Tím, že je děláme, samozřejmě, ale ještě mnohem víc tím, jak se k nim stavíme, jak je nepřijímáme, jak se jich bojíme. Přitom chyby jsou něco, co ...
1 komentář
Celý článek