Pohádkové vzorce

 Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující.

Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či vesničanů a okrádali je a zabíjeli je. Nepamatuju si, že by někdo fandil drakovi, jenž věznil v jeskyni princeznu, kterou se vydal osvobodit princ Bajaja. A nikdo nebyl na straně Štětináče a Dlouhého Bidla proti Rychlým šípům. Ale teď spousta lidí fandí těm, kdo stojí na temné straně.

Na temné straně podle mě a také podle spousty mých reálných i virtuálních přátel. Přes jejich množství a jejich nezřídka obecnou vážnost jsem se během těch několika posledních let několikrát ptala sama sebe, zda se nemohu plést. Zda se nestalo něco se mnou, zda to nejsem já, kdo vidí svět najednou chybně. Ale vždycky jsem došla k snad nevyhnutelnému závěru, že vše, co mě utvářelo od dětství, všechny ty pohádky, příběhy, pověsti a mýty, filmy a písně, všechno to, co jsem žila a co mi vyprávěli mí blízcí, tedy že to všechno nemohlo být klamné a lživé a že cítím správně.

Ano, to je vidění světa dané naši kulturou i vírou, která platí i pro nevěřící, protože nejdříve byly dané všechny ty principy a zákonitosti a teprve pak se oděly slov.

Ale, můj milý anděli. Ale!

Když je to tak, co se tedy stalo s některými lidmi, kteří vyrůstali na stejných pohádkách, pověstech a příbězích? Jak to, že najednou svět vidí úplně jinak? A oni ho tak opravdu vidí! To, co my vnímáme jako modrou, oni vidí jako červenou. Naprosto neochvějně a nikdo jim nedokáže vysvětlit, že ta barva je ve skutečnosti modrá.

Ale to není všechno. Tohle je hrozné, ale ještě mnohem horší je to, že oni ve valné většině cítí nenávist ke všem, kdo vidí modře a kdo říkají modrá, je to modrá! Možná (doufejme) snad to ani tak necítí, bohužel ale nenávist a zlobu dávají hluboce najevo.

A pak čteš „jen počkej, na podzim si to s tebou vyřídíme“. Kdo a jak se už nepíše, ale ve všech těch větách vnímáš, jak se na to těší, s jak obrovským zadostučiněním by křičeli „my jsme vyhráli!, vyhráli jsme a vy jste prohráli! A teď se těšte!“

Ale co by vyhráli? A vyhráli by skutečně?

Nad tím, zdá se, vůbec nepřemýšlí. Jen mají pocit, že jsou ukřivdění, že jim je ubližováno, že jsou kráceni na svých právech a nárocích.  Jsou rozzlobeni, jsou plni zloby. Ale jednou, jednoho dne vyhrajou. Nad námi vyhrajou.

Jenže my, se kterými si to chtějí vyřídit, přece vůbec nemůžeme za to, že se starý známý svět rozhoupal jako lustr, který někdo omylem napálil bačkorou. Vše se mění, vše je v pohybu, nastává nějaký nový svět a v něm nejsou jistoty, na které jsme bývali zvyklí. A kdo si už dávno nezačal zvykat na myšlenku, že se vše mění, kdo před tím zavíral oči, i když nové milénium je zatím stále jen o změnách; ono přece začalo pádem Dvojčat, který jako by symbolizoval pád jistoty: Tedy kdo teprve nyní byl nucen pod tlakem reality připustit, že svět vypadá jinak než před rokem a než včera a než jak bude vypadat za týden, musí z toho cítit velkou nejistotu a z ní vycházející strach a zlobu.

Ach, můj milý anděli, a co se s tím dá udělat? Budeme snad už navždy ve světě dvou nohavic a modré barvy, která bude současně barvou červenou? Dá se něco dělat s tím strachem a zlobou, které cítím čím dál intenzivněji, které vnímám v reakcích a v reportážích z různých shromáždění lidí, kteří si myslí, že vidí pravdu a přitom se nechávají čím dál víc utvrzovat v nejistotě a ve strachu?

Jak by se daly připomenout mnohým ony pohádkové vzorce, podle kterých jsme vždy tak snadno rozlišovali dobro a zlo? Jak to, že je nevnímají, ačkoli ty pohádky i dnes vyprávějí svým dětem a vnoučatům.

Proč ty vzorce najednou nefungují?