Přeskočit na hlavní obsah

Jsme odlišní - a co s tím?

 Můj milý anděli, kopíruju sem komentář, který jsem napsala na facebook. Poslední dobou píšu něco podobného často, tak si to sem odložím. Tohle byla reakce na tři mini příběhy, kde autor narazil na hloupost (jak to nazývá) tří žen, které se oháněly lživými tvrzeními, aniž by o nich přemýšlely. Vadí mi už celé roky, když se lidé, kteří volili jinak než my a kteří smýšlejí jinak než my, označují za hloupé, zlé, zmanipulované a zatracují se. Nu, někdy takoví i jsou a někdy nad nimi také lámu kříž. Ale v zásadě si myslím, že je to naše veliká chyba, když si pohled na odlišně uvažující lidi takhle zjednodušujeme. Tak jsem napsala:

 Největší hloupostí, kterou udělal lidský pokrok, bylo to, že sebral lidem víru. Víra už dávno nebyla středobodem světa, jako tomu bývalo ve středověku, ale byla to útěcha a také vysvětlení, proč se nemám tak dobře, jako se mají ostatní. Po odehnání víry zbyla ve světě i v lidských duších díra a tu od té doby naplňují samé špatné věci. Marxismus-leninismus, třídní boj, fašismus, konspirační teorie a víra ve spasitele. Lenin, Stalin, Hitler, to byly hodně krajní polohy, ale v té mírnější podobě je to u nás třeba Babiš, kterému se daří držet si své ovečky pohromadě i díky tomu, že jim každé ráno káže, co si mají myslet a co mají říkat. Babiš je jejich spásou, jejich berličkou, se kterou se jim lépe prochází dnem a životem. Je to jejich vina, že tu berličku potřebují? Řekla bych, že ne. Takoví potřební tu byli odjakživa, kteří potřebovali útěchu. Vyrostli v tom, není jim dáno, aby byli jiní. Je ale vina a obří hřích Babiše (a jemu podobných), že těm lidem otravuje život nenávistí, rozdmýcháváním závisti a strachu, které lidé už beztak mají v sobě. Do určité míry to máme v sobě všichni, ale dokážeme se s tím nějak vypořádat, nebo to dokonce použít jako hnací motor.

Rozhodně nejsem tradičně věřící, ani v žádné církvi. O tom vůbec můj komentář není. Je o tom, že nemalá část lidí u nás nestíhá, nerozumí dnešní době, nedokáže se pořádně uplatnit a má pocit, že si svůj život neřídí, že ani nemůže. A přes všechnu rovnost u nás to je do určité míry pravda. Prostě jim něco chybí - dostatek odvahy, fištrónu, vzdělání, umu, rozhledu, zkušeností atd. k tomu, aby začali podnikat či se přestěhovali na druhý konec republiky. Někdy jsou jejich vazby k místu a příbuzným tak silné, že to my třeba ani nedokážeme pochopit. Jsou jiní než my a proto nerozumí nám a my nerozumíme jim. Lidé jako Babiš toho využívají a štvou je proti nám, ale současně štvou i nás proti nim. Pro nás jsou brzdou demokracie a pokroku. Jenže představme si situaci, že jdeme na výlet, na výpravu, a někdo začne kulhat, není mu dobře, došly mu síly. Co uděláme? necháme ho tam? Dorazíme ho? To těžko. Budeme se snažit udělat všechno pro to, aby nám stačil, pomůžeme mu. A o tom to je. Naprosto nám chybí tento pohled. Naprosto postrádáme náhled na to, co prakticky polovina lidí u nás potřebuje, jak vnímá svět. Chybí nám vědomí, že jejich základní nastavení a vnímání světa je stejně legitimní jako to naše. A rozhodně tím nehájím ani příklon k náckovství, ani ke komunistům, či dokonce k Rusku. Když to nebudeme my a námi preferovaná politická reprezentace, kdo dá těm lidem pocit klidu a jistoty, chopí se toho někdo jiný. Resp. on se toho už dávno někdo jiný chopil a ty nůžky ještě víc rozevřel. A přitom jde často jen o plané sliby, které ale ti lidé potřebují, uklidňují je.

Rozhodně není potřeba vytvářet ještě víc nárokovou společnost, naopak, to povědomí je potřeba změnit, snížit, ale dát lidem trochu jistoty a pocit, že se mohou dovolat. U části věčně ukřivděných lidí to nepůjde, ti budou vždy kořistí Okamurů, Maláčových, Rajchlů a Konečných, ale valná většina těch lidí, kteří potřebují víc jistot, než mnozí druzí, jsou obyčejní prodavači, zdravotníci, řemeslníci, učitelé, ženy a muži na mateřské, důchodci, dispečeři, dělníci i konstruktéři. Lidé, kteří jsou kolem nás, denně chodí do práce a starají se o svůj život. Stejně jako to děláme my.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...

Anděl číslo 14

Jednoho dne mi začalo u plotu naproti mému křesílku něco chybět a to něco byl anděl. Hledala jsem ho na internetu, andělé jsou přece všude, a taky jsem ho tam našla. Jmenuje se Anděl číslo 14 a pochází z Atelieru Petrlenka. Anděl, který se narodil zjevně pro toto místo a pro mě. Kdysi jsem občas psávala Sally nebo prezidentovi. Pohříchu tomu socialistickému, ale jiný tehdy nebyl k mání, Ostatně, bylo to jen v duchu a určitě je to už dávno promlčeno. Mé dopisy bývaly dlouhé, spletité, s mnohými odbočkami a podrobnostmi, a psávala jsem je i několik dnů, dokud jsem se ze svých hříchů, nejistot, křivd, trápení a ústrků nevypsala. Později jsem stejně dlouze mluvila s tátou nebo s mou první fenkou Píďou, kteří mě neviditelně doprovázeli, kdykoli jsem je potřebovala. Až o hodně později jsem si uvědomila, že vlastně hovořím sama se sebou. Dělám to čím dál častěji. Možná je to tím, že můj čas je už svobodný. Možná je to zahradou, ve které často sedávám a vedu dialog sama se sebou i s okolním sv...

...a lůza pod platanem...

  …V mém okolí tu písničku znali všichni, měli jsme ji naposlouchanou z šumících magnetofonových pásků. V těch zhruba patnácti letech jsme asi nechápali přesně, co to znamená. Písnička prostě byla namířená proti komunistům, tak jsme to brali. Někomu se při poslechu možná promítal dav z francouzské revoluce, jinému revolucionáři z Velké říjnové revoluce, kterou spáchali v listopadu, někdo možná viděl před očima Moskevské procesy či procesy u nás po roce 1948. Každý si mohl (a dodnes může) textu najít potvrzení svého názoru, svého pohledu na svět, svého pohledu na právo, na spravedlnost, moudrost a svobodu. Ale myslím, že my všichni, kdo jsme si Kryla zpívali, jsme měli jasno. Věděli jsme, že u nás je kvůli komunistům útlak a že ten svobodný svět je za železnou oponou. Možná proto, že byl tak vzdálený a nedosažitelný, získali mnozí časem představu, že je to svět ideální, kde se jaksi všechno děje samo a kde se všichni budou mít skvěle. Všichni! Což je myšlenka sice zajímavá a lákavá,...