rozhovory s andělem

 Tůňka osiřela, ale ne na dlouho. Jen se v zatáčce cesty vedoucí k vesnici ztratila postava paní Kočičkové, objevila se na druhé straně tůňky Maruška. Loni odmaturovala, a protože se nedostala na vysokou školu, strávila čas do nových přijímacích zkoušek čekáním na to, co jí život ukáže a co ji naučí. Protože právě to slýchávala doma nejčastěji, když odmítla možnost vystavovat faktury ve strýcově firmě a místo toho si hledala nejrůznější příležitostné práce a krátkodobé brigády. Však ti život ukáže, však tě život naučí, slibovali jí všichni, ale Maruška si byla téměř jistá, že se zatím nic takového nestalo. A kdo ví, zda se toho vůbec dočká. Zula si sandále a sedla si na plochý kamen na břehu. Ponořila si nohy do vody a zakomíhala jimi, aby se po rybníku rozběhly kruhy. Rok uběhl jako voda, zmizel stejně, jako mizí každá vlnka, kterou vyvolala, a ona si stále nebyla jistá, jestli chce studovat školu, na kterou si podala přihlášku. Ale co, psychologie se jí bude hodit vždycky, ať už ...

  Tenhle příběh, který Ti budu vyprávět, milý anděli, je jisto jistě pravda, protože jsem ho slyšela od staré paní Alžběty. A k té se dostal od její kamarádky Marušky. Od koho si vyposlechla ona, jsem už zapomněla, ale to nevadí. Důležité je, že se stal a že to je pravda pravdoucí. Pobl íž jedné malé vesničky se nacházela tůňka. Nebyla prastará, naopak docela nově vytvořená. Vznikla, když lidi z obce přestalo bavit sucho, které přinášela okolní pole. A tak k drobnému remízku jednoho dne přijel malý bagr a vyhloubil jámu. Část vody do ní lidé nalili a zbytek se doplnil sám přes zimu. Stejně tak se tůňka sama naplnila živočichy, když rostliny předtím dodali lidé. Ti také vysázeli poblíž tůňky různé keře, aby na ni nebylo vidět, a na břehu postavili pěknou lavičku. Tůňka se brzy stala oblíbeným místem pro všechny, kteří chtěli mít od všeho na chvíli pokoj nebo chtěli být alespoň nakrátko z dohledu zvědavých očí svých sousedů. V podvečer k tůňce chodívala na procházku paní Kočičk...

  Někdy mám pocit, že se náš život sestává ze samých milníků. Mnoho z nich nám vytyčily dávné zvyky i naše okolí, nejvíc z nich si však určujeme sami. Až půjdu do školky, až budu velký jako brácha, až budu plnoletá, až budu z domova, až se vdám, až povýším... Mnohdy bereme milníky vytyčené společností za své, upínáme se a cílíme k nim, dáváme jim větší důležitost, než mají. Jako by nebylo mnohem podstatnější, že něčemu skutečně rozumíme, něco dokážeme, že máme rádi nebo že něco umíme. S větším či menším nadšením čekáme na začátek či konec prázdnin, nehodící se škrtni, milý anděli. Jako malá jsem se do školy těšila, pak se to pokazilo, ale to je na jiné povídání. Čekáme, až bude po maturitě, po zubaři, po porodu, po nástupu do práce, až budou výsledky vyšetření či zkoušky. Čekáme na ukončení svých nejistot a při tom se opíráme o zkušenosti, ať už vlastní nebo zprostředkované.  Je podivuhodné, že každé pro nás neprobádané území už někdy někdo prošel. Během věků šly po téže cestě...