O žabákovi (skoro pohádka)

 Tenhle příběh, který Ti budu vyprávět, milý anděli, je jisto jistě pravda, protože jsem ho slyšela od staré paní Alžběty. A k té se dostal od její kamarádky Marušky. Od koho si vyposlechla ona, jsem už zapomněla, ale to nevadí. Důležité je, že se stal a že to je pravda pravdoucí.

Poblíž jedné malé vesničky se nacházela tůňka. Nebyla prastará, naopak docela nově vytvořená. Vznikla, když lidi z obce přestalo bavit sucho, které přinášela okolní pole. A tak k drobnému remízku jednoho dne přijel malý bagr a vyhloubil jámu. Část vody do ní lidé nalili a zbytek se doplnil sám přes zimu. Stejně tak se tůňka sama naplnila živočichy, když rostliny předtím dodali lidé. Ti také vysázeli poblíž tůňky různé keře, aby na ni nebylo vidět, a na břehu postavili pěknou lavičku. Tůňka se brzy stala oblíbeným místem pro všechny, kteří chtěli mít od všeho na chvíli pokoj nebo chtěli být alespoň nakrátko z dohledu zvědavých očí svých sousedů.

V podvečer k tůňce chodívala na procházku paní Kočičková, hned po časné večeři. Věděla přesně, kdy se z lavičky zvedne starý Mrázek a vydá se k místní hospůdce na každodenní mariáš. Tam už na něj bude čekat manžel paní Kočičkové Tonda a za chvíli se přišourá i Jarda Ostrčil, kterému jde chůze po operaci kolene stále ještě hodně ztuha. Paní Kočičková bude mít u tůňky dobrou hodinku jen pro sebe, než tůňku obklopí místní omladina a klid vystřídá dívčí smích a výskot, podbarvený někdy už basovějšími, jindy zákeřně přeskakujícími chlapeckými hlasy. Paní Kočičkové sice už minulo šedesát jar, ale dobře si pamatovala na doby, kdy se také ráda ztrácela z dozoru dospělých, a tak ze svého oblíbeného místečka odcházela hned, jakmile omladinu zaslechla přicházet.

Jednou, bylo to hned zkraje měsíce máje, zase takhle seděla na lavičce a poslouchala žabímu namlouvání. Za zády jí voněl šeříkový keř a na bosých chodidlech jí lehtaly rozkvetlé klásky drobné trávy. To je pohoda, pomyslela si paní Kočičková, takový klid a mír, a v tu chvíli se náhle z trávy vynořil žabák a skočil na lavičku těsně vedle paní Kočičkové. Fujtajbl, to jsem se lekla, vyhrkla paní Kočičková nahlas, ale žabáka to nijak nevzrušilo. Tiše seděl, zelená kůže se mu vlhce leskla a vypouklýma očima hleděl na paní Kočičkovou. Tak upřeně, že kdyby se tak díval člověk, musel by se ten pohled nazvat zamilovaným.

Co na mě tak koukáš, žabáku? zeptala se paní Kočičková trochu rozpačitě. Žabák cosi kuňknul. Hele, musíš víc srozumitelně, já ti nerozumím, zasmála se paní Kočičková, ale pak strnula, protože žabák kuňknul tentokrát hlasitěji a paní Kočičková slyšela zřetelně, jak jí říká Polib mě, jsem zakletý princ.

Podívala se na žabáka pozorněji. Byl docela hezký, tedy jak jen žába může být, ale že byl k zulíbání, to se skutečně říct nedalo. Leskl se spíš nějakým slizem než vodou. Nicméně, pomyslela si paní Kočičková, v životě není zadarmo nic a když chceš prince, musíš pro to taky něco překonat. Už už se skláněla, že žabáka políbí, ale pak se zase rychle narovnala. Co když, napadlo jí, se najednou vedle ní objeví nějaký pětadvacetiletý mladíček. Sice je teď docela běžné, že postarší dámy mají po svém boku zajíčky, ovšem to bývají to dámy, kterým by nikdo jejich věk nehádal. Sportují, drží diety, prsa mají každou chvíli nová a obličej také. Kdežto já, přejela si paní Kočičková rukou rukou přes tvář a pak dolů přes prsa a kulaté bříško až na do široka rozpláclá stehna, kdežto já jsem taková, jaká jsem, a kvůli žádnému princátku do posilovny začít chodit nehodlám, i kdyby měl mít zlaté vlasy a království víc než půl.

No, ale třeba by to mohl být už postarší princ. Postarší, ale zachovalý a pohledný. I takoví se na světě najdou, když mají dobré geny. Právě proto jsou to stále jen princové, neboť jejich rodiče vládnou i v kmetském věku. Mohl by se mnou jezdit po výletech a chodit do divadla, zasnila se paní Kočičková, a už se znovu skláněla k žabákovi, který ji celou dobu upřeně pozoroval.

A sakra, ale co Tonda? napadlo ji najednou a opět se narovnala. Jak by se ani tvářil na to, kdych si domů dovedla prince v našich letech? Ještě by se s ním chtěl prát a já abych pak volala úrazovku a pak mu, nebo možná i oběma, posluhovala, protože by měli zpřelámané hnáty. Anebo, hrůzou se otřásla paní Kočičková, anebo by to mohlo být ještě úplně jinak. Tonda by taky mohl zajásat, že má konečně parťáka, se kterým může čučet na fotbal, hokej a všechny ostatní sporty v televizi, a že mají zase čtvrtého do mariáše. Od té doby, co umřel Peťa Vomáčka, o tom mluví každý den, že by někoho potřebovali, protože ve třech to prý není ono.

S takovou bych taky mohla mít doma dva dědky, o které bych se musela starat, zamračila se paní Vomáčková. Dvakrát tolik roztrhaných montérek na spravování a dvakrát tolik spodků a ponožek na praní. I když možná to by mohla být výhoda, blesklo paní Kočičkové hlavou a tvář se jí rozjasnila, třeba by se daly liché ponožky, které se objeví skoro po každém praní, spolu zase spárovat. Pak se ale znovu zamračila, žádné pitomé ponožky mi nestojí za starost o dalšího chlapa. To tak! Tonda by se sice zabavil a práce kolem chalupy by ve dvou byla jednodušší, ale já bych na to všechno byla sama a Tonda by na mě už vůbec nepromluvil, protože by měl na povídání toho princátkovského kamaráda.

Jó, milej žabáku, o pusu sis měl říct už dávno, nejpozději před čtyřiceti lety, když jsem byla ještě mladá a pitomá, usmála se paní Kočičková na žabáka, hbitě se zvedla a dlouho před tím, než se k tůňce začala trousit mládež, vyrazila k domovu. Radši odsud rychle pryč, říkala si paní Kočičková cestou. Ještě bych mohla být zbytečně zvědavá a hned bych mohla být v maléru.

Tůňka osiřela, ale ne na dlouho.

Ale jak to bylo dál, milý anděli, to ti budu vyprávět zase někdy jindy.