Přeskočit na hlavní obsah

O žabákovi (dokončení skoro pohádky)

 Tůňka osiřela, ale ne na dlouho. Jen se v zatáčce cesty vedoucí k vesnici ztratila postava paní Kočičkové, objevila se na druhé straně tůňky Maruška. Loni odmaturovala, a protože se nedostala na vysokou školu, strávila čas do nových přijímacích zkoušek čekáním na to, co jí život ukáže a co ji naučí. Protože právě to slýchávala doma nejčastěji, když odmítla možnost vystavovat faktury ve strýcově firmě a místo toho si hledala nejrůznější příležitostné práce a krátkodobé brigády. Však ti život ukáže, však tě život naučí, slibovali jí všichni, ale Maruška si byla téměř jistá, že se zatím nic takového nestalo. A kdo ví, zda se toho vůbec dočká.

Zula si sandále a sedla si na plochý kamen na břehu. Ponořila si nohy do vody a zakomíhala jimi, aby se po rybníku rozběhly kruhy. Rok uběhl jako voda, zmizel stejně, jako mizí každá vlnka, kterou vyvolala, a ona si stále nebyla jistá, jestli chce studovat školu, na kterou si podala přihlášku. Ale co, psychologie se jí bude hodit vždycky, ať už nakonec bude v životě dělat cokoli. Možná by bylo nejlepší se vdát, jak jí odmalička říkala kmotřička. Ženská se má vdát a udělat si svůj svět doma. V kuchyni, v ložnici i na zahradě, říkávala kmotřička s bradou bojovně vystrčenou dopředu, a Maruška tomu pramálo rozuměla a ani o to nestála. Ona přece jednoho dne potká prince a ten ji políbí a odvede na svůj zámek. Dál její představy nesahaly. Prostě bude na zámku, bude mít krásné šaty, princ jí každý den přinese růži a ona ho za to něžně políbí.

Tak se ponořila do dávné pohádky, že ji ani neudivilo, když náhle zaslechla trochu kuňkavě vyslovenou větu Polib mě, jsem zakletý princ. Rozhlédla se okolo, ale nikde nikdo, přesto znovu uslyšela výzvu k políbení kohosi neznámého. Podívala se kolem sebe pozorněji a všimla si, že na lavičce na druhé straně tůňky se cosi zeleně třpytí. Hlas jakoby přicházel právě odtud. Vzala sandály do ruky a rozeběhla se kolem tůňky k lavičce.

Žabák! No vážně, na lavičce seděl žabák, tak zvláštně na ni hleděl, a když se přiblížila, opět kuňknul Polib mě. Jsem zakletý princ. Páni, pomyslela si Maruška. Kdo by to byl řekl, že se mi jednou splní dětský sen. Budu mít šaty stříbrem vyšívané a žádné starosti s výběrem školy a nervy z toho, jestli se na ni dostanu a co budu dělat, když se na ni nedostanu. Prohlížela si zamilovaně hledícího žabáka a snažila se uhodnout, zda ten zakletý princ bude unylý blonďák, nebo tmavovlasý temperamentní macho, nebo, zadumala se Maruška, bude mít hlavu holou jako žabí kůže. Ale co, čert vem vlasy, hlavně že mě princ vysvobodí z věčného váhání a rozhodování. Něco za něco, já nejdřív vysvobodím jeho a on pak mě, jako když nejdřív pejsek pověsil coby prádlo kočičku a ona pak jeho, zasmála se Maruška a sklonila se k žabákově hlavě. Trochu páchl bahnem a ještě něčím a to ji zarazilo.

Pořád jen chodit z místnosti do místnosti a zametat vlečkou prach. Na hlavě korunku, která bude tlačit stejně jako čelenka, jíž si Maruška občas spoutávala vlasy. Jenže tu mohla kdykoli sundat a vlasy nechat volně poletovat kolem hlavy. Denně čekat na novou růži a děkovat za ni polibkem a tak spokojeně žít až do smrti. Hu, taková nuda!

Kdepak, vyskočila na nohy Maruška, já chci vědět, co mě život naučí a co mi ukáže, a kdyby se mi to nelíbilo, tak se s tím popasuju, změním to. A když mě nevezmou na školu, tak se vydám do světa a třeba tam potkám svého skutečného prince. Tohle stejně nejspíš bude jen obyčejný žabák, kdo to kdy slyšel, aby ještě dnes někdo potkal prince zakletého v žábu. Fantazíruju tady a málem jsem políbila slizkou havěť, otřásla se, a pak se rozeběhla domů. Dnes začíná on-line kurz španělštiny, o kterém už dlouho uvažovala, ale stále se nemohla rozhodnout, jestli jí k něčemu bude. Jak byla hloupá! Všechno je přece někdy k něčemu.

U tůňky se na chvíli rozhostilo ticho, jenom žabák na lavičce si tiše pokuňkával. Jeho hlas záhy přerušilo člověčí pískání. Vyluzoval ho Radim, vytáhlý kluk, který by, kdyby nešel do školy o rok později, právě končil osmičku. Byl nejmladší z celé party mládeže ze vsi i té lufťácké, která se v podvečer scházela u tůňky a která ho nedávno vzala na milost jen proto, že její vůdčí postavou byl Radimův starší brácha.

Když ho žabák spatřil, ještě jednou nejistě kuňkl a pak ztichl. Hele, zelená žába, zaradoval se Radim, který vyrůstal ve městě a s rodinou se do vesnice přestěhoval teprve před pár lety. Radim měl rád přírodu a život na vesnici se mu náramně líbil.

Kuňk, odpověděla mu žába. A pak dodala Polib mě.

Ty mluvíš? překvapeně vydechl Radim. No jasně, řekla žába. Protože jsem zakletý princ… tedy vlastně zakletá princezna, vykuňkla žába trochu nejistě.

Cože jsi? Zakletý? Nebo zakletá? Princ...ezna?

Kuňk, přitakala žába, naklonila hlavu koketně na stranu a zadívala se upřeně na Radima.

Radim sice už dávno odrostl dětským pohádkám, ale jeho mysl teď žila v říši fantasy knih a filmů, takže mu rozhovor s žábou nepřišel nějak podivný. Ovšem někomu jinému by třeba divný přijít mohl. Nebo by to také na něj mohla být nastražené léčka! Ostražitě se rozhlédl kolem sebe a pak pro jistotu obešel celou tůňku. Když se vrátil k lavičce a posadil se, žába popošla k němu o kousek blíž a znovu řekla Polib mě. A dodala neutrálně Osvobodíš mě ze zakletí.

Ale kdo vlastně doopravdy jsi, zeptal se Radim, kluk, nebo holka? Princ, nebo princezna?

Kuňk, řekl žába, a co bys chtěl, abych byla? Abych byl? dodala rychle.

Radim se zamyslel. Vlastně je mi to fuk, přiznal po chvíli. S holkou bych sice získal v partě na prestiži, vysvětloval, ale zase je to s nimi někdy hrozné. Pořád něco vymýšlejí a nenechají člověka v klidu. Kluk by mohl být kámoš, pokud by to tedy nebylo rozmazlené princátko a pokud by ho bavilo to samé, co mě, dodal Radim a zahleděl se na žábu. Zeleně se třpytila a seděla zcela tiše. Radim se dlouho nerozmýšlel, naklonil a zlehka žábu políbil. Právě včas, protože vzápětí se u tůňky hlučně vyrojila celá banda kluků a holek z vesnice, a bylo po klidu.

Jestli mezi nimi byla nějaká holka nebo kluk navíc, to se ale nedalo poznat.

Když se začalo stmívat, tůňka opět osiřela. Nejdříve se kolem rozhostilo ticho, ale pak se ozval první pták ze křoví a za chvíli se přidali další. A když se na nebi i na hladině tůňky objevil měsíc, rozezpívaly se i žáby.

Kdo ví, možná to všechno byli samí princové a samé princezny.

A kdo ví, možná tam na své osvoboditele čekají dodnes.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...

Anděl číslo 14

Jednoho dne mi začalo u plotu naproti mému křesílku něco chybět a to něco byl anděl. Hledala jsem ho na internetu, andělé jsou přece všude, a taky jsem ho tam našla. Jmenuje se Anděl číslo 14 a pochází z Atelieru Petrlenka. Anděl, který se narodil zjevně pro toto místo a pro mě. Kdysi jsem občas psávala Sally nebo prezidentovi. Pohříchu tomu socialistickému, ale jiný tehdy nebyl k mání, Ostatně, bylo to jen v duchu a určitě je to už dávno promlčeno. Mé dopisy bývaly dlouhé, spletité, s mnohými odbočkami a podrobnostmi, a psávala jsem je i několik dnů, dokud jsem se ze svých hříchů, nejistot, křivd, trápení a ústrků nevypsala. Později jsem stejně dlouze mluvila s tátou nebo s mou první fenkou Píďou, kteří mě neviditelně doprovázeli, kdykoli jsem je potřebovala. Až o hodně později jsem si uvědomila, že vlastně hovořím sama se sebou. Dělám to čím dál častěji. Možná je to tím, že můj čas je už svobodný. Možná je to zahradou, ve které často sedávám a vedu dialog sama se sebou i s okolním sv...

...a lůza pod platanem...

  …V mém okolí tu písničku znali všichni, měli jsme ji naposlouchanou z šumících magnetofonových pásků. V těch zhruba patnácti letech jsme asi nechápali přesně, co to znamená. Písnička prostě byla namířená proti komunistům, tak jsme to brali. Někomu se při poslechu možná promítal dav z francouzské revoluce, jinému revolucionáři z Velké říjnové revoluce, kterou spáchali v listopadu, někdo možná viděl před očima Moskevské procesy či procesy u nás po roce 1948. Každý si mohl (a dodnes může) textu najít potvrzení svého názoru, svého pohledu na svět, svého pohledu na právo, na spravedlnost, moudrost a svobodu. Ale myslím, že my všichni, kdo jsme si Kryla zpívali, jsme měli jasno. Věděli jsme, že u nás je kvůli komunistům útlak a že ten svobodný svět je za železnou oponou. Možná proto, že byl tak vzdálený a nedosažitelný, získali mnozí časem představu, že je to svět ideální, kde se jaksi všechno děje samo a kde se všichni budou mít skvěle. Všichni! Což je myšlenka sice zajímavá a lákavá,...