Do pondělí

 Někdy mám pocit, že se náš život sestává ze samých milníků. Mnoho z nich nám vytyčily dávné zvyky i naše okolí, nejvíc z nich si však určujeme sami. Až půjdu do školky, až budu velký jako brácha, až budu plnoletá, až budu z domova, až se vdám, až povýším... Mnohdy bereme milníky vytyčené společností za své, upínáme se a cílíme k nim, dáváme jim větší důležitost, než mají. Jako by nebylo mnohem podstatnější, že něčemu skutečně rozumíme, něco dokážeme, že máme rádi nebo že něco umíme.

S větším či menším nadšením čekáme na začátek či konec prázdnin, nehodící se škrtni, milý anděli. Jako malá jsem se do školy těšila, pak se to pokazilo, ale to je na jiné povídání. Čekáme, až bude po maturitě, po zubaři, po porodu, po nástupu do práce, až budou výsledky vyšetření či zkoušky. Čekáme na ukončení svých nejistot a při tom se opíráme o zkušenosti, ať už vlastní nebo zprostředkované. 

Je podivuhodné, že každé pro nás neprobádané území už někdy někdo prošel. Během věků šly po téže cestě dokonce celé zástupy lidí, přesto je po každého znovu nová, ačkoli všechno, co na ní prožijeme, se ukládá do vědomí nás všech,

Ale jsou milníky, kdy lidská představivost náhle selhává. Třeba Den vítězství v Rusku v roce 2022. Na ten den signalizoval Putin vítězství ve své svaté válce proti nacismu, proti Západu, proti demokratické civilizaci, proti nám všem.

Co bude do příštího pondělí snad tak trochu víme, milý anděli, a co pak?