Brýle

 Před pár dny jsem si nechala udělat nové brýle. Za svůj život jsem si vybírala mnoho a mnoho obrub, brýle nosím už od třetí třídy, a vždycky to je traumatizující záležitost. Vždycky se mi předem líbí obruby, o kterých vím, že mi absolutně nejdou, protože patří na zcela jiný obličej. Přesto nikdy neodolám a vyzkouším si je Nejspíš se potřebuju ujistit, že jsem nikdy předtím nezmýlila a že v nich pořád vypadám hrozně.

Samozřejmě po těch letech vím, jaký tvar a barva mi sednou. Většinou ale nechávám optičku, aby mi nějaké obruby vybrala sama. Každá z nich preferuje jinou barvu a tvar, ale nakonec se stejně dopracujeme k určité množině obrub, které ujdou. Až na pár čestných výjimek jsem nikdy neměla pocit, že to je přesně ono. A minimálně půlka z těch výjimek byly obruby nad hranici, kterou jsem byla ochotná za ně dát. Prostě proto. A taky protože když jsem to jednou udělala, hodně brzy se mi ty brýle rozbily.

Brýle, které mám právě na nose, patří mezi ty, které dost nejsou to úplně ono. A brýle, na kterých se právě pracuje, možná budou patřit mezi ty, které se povedly. Alespoň doufám. Ono to je vždycky zrádné, protože si obruby vybírám v určité náladě, účesu, oblečení, jsem nějak vyspalá nebo taky ne. A když jsou brýle hotové a já si nasadím, vlastně poprvé mohu vidět nejen jak v nich vypadám zblízka, ale i z odstupu, což v brýlích bez skel dost dobře nejde.

Měla jsem si udělat selfie, napadlo mě teď už několikrát. Abych se snad zbytečně netěšila.

Je dobře, že jsem si neudělala selfie, říkám si teď. To bych taky mohla všechno ještě zrušit a hledat znovu a znovu dokonalost a přitom zůstat ve starém. Jako to dělám často, jako to dělám celý život. 

Rozhodnout se, to je pro mě vždycky to nejtěžší. Mnohem těžší, než potom čelit čemukoli.