Ve tmě

 Sedávám v zahradě do tmy; ostatně v současné vlně veder je to jedna z mála možností, jak být venku. Tou druhou je ráno vyjít s kafem, dokud je ještě tráva chladivá a sluníčko ještě rozespalé, nekousavé. Někdy jen tak sedím a jindy jdu po chvíli vytrhnout plevel a potom to či ono odstřihnout nebo utrhnout. A pak je najednou půl desáté a já mám hlad, protože jsem ještě nesnídala. Než se najím, slunce vytáhne drápky a tak se dá ve stínu pergolky vydržet už jen slabou hodinku a pak pryč, ukrýt se před létem za stažené závěsy.

Když jsem venku do půl desáté, do deseti večer, většinou si pak už odpustím půlnoční procházky zahradou. Ale dnes jsem musela. Po podvečerním krátkém dešti voněl vzduch a tráva byla místy ještě vlhká. Šla jsem bosky svou stezkou odvahy. Ne že bych se venku bála, odjakživa je mi ve tmě dobře, chodívala jsem v noci na dlouhé cesty za koupáním už jako mladá holka, ale nesnáším slimáky. Nelíbí se mi od pohledu, špatně snáším je sbírat i rukavicích a úplně nejhorší je, když je cítím pod nohama i v botách, natož pak s holými chodidly. 

Dnes v noci jsem ale měla štěstí. Prošla jsem zahradou několikrát sem a tam; hned u branky se ke mně připojil černý Mášenka a po chvíli i mouratý Čumáček, kterému jsem před časem z neznalosti říkala Proužkatá. Nakonec jsem si sedla do křesílka a kocouři se rozložili poblíž na zem.

Už nevidím tolik hvězd jako kdysi. Nerozeznávám souhvězdí a i kdybych je vytušila, už je neumím pojmenovat. Mohla bych si to dohledat, osvěžit si paměť, ale nepřijde mi to důležité. Stejnou hvězdu beztak různé lidé na naší planetě nazývali a nazývají různě. A hvězda jim to strpí, jen se tiše usmívá, protože ví své. Lidé trvají jen mžik a ona? Stejně jako my lidé si o sobě myslí, že je věčná.

Slyším padající pramínek vody, slabší než obvykle. Znamená to, že budu muset co nejdřív vyčistit filtr v maličkém čerpadle. Pohání ho i teď večer slunce, ukládáme jeho sílu přes den do baterie a ona tam vydrží přes celou noc. Ale až se den zkrátí, až budou pošmourné dny, už to nebude stačit, a tak budu muset čerpadlo na noc zavírat. Teď je ale ještě léto, slunce nadbytek, a tak mohu v noci poslouchat zvuk vody. Je mnohem silnější než za dne, kdy je všude kolem plno ptačího zpěvu a křiku, jsou slyšet motory aut i různých strojů, bzukot hmyzu i hlasy sousedů. 

Ráno jsem vstávala brzy, protože hned ráno si přijel opravář pro rozbitou sušičku. Vyběhla jsem ven bez bot, v posledních dnech je po dlouhé době na nohou snáším těžko, a vyzkoušela si, jestli ještě umím tanec čtyř směrů. Potěšilo mě, že jsem ho nezapomněla. Teď ještě přijít na to, jak si dám muziku do mobilu, protože cvičit / tančit s hudbou je rozhodně lepší. A já bych to chtěla konečně venku zkusit, čert vem zvědavé sousedy.

Po dlouhé době se konečně zase dostávám do své aktivnější fáze a jen doufám, že mě z ní horké dny nevyhodí. Teprve od doby, co nechodím do práce, co jsem doma, si jasně uvědomuju a pojmenovávám skutečnost, že se u mě odjakživa střídají fáze až manické aktivity a fáze útlumu, které nikterak nesouvisí s ženským cyklem už jen z důvodu, že se jedná o delší časová období. Ta se nekryjí ani s obdobími ročními, nejsou tak pravidelná. A ano, útlum trvá vždy déle než tak aktivní fáze. Což je celkem pochopitelné, protože i během té kratší doby aktivity toho udělám mnohem víc, než ve fázi klidu.

Uvědomuju si, že nejspíš všichni máme nějaké své cykly a rytmy, zatímco naše současná civilizace se nás od malička snaží nacpat do svých standardů. Kojit po třech hodinách a dítě odvézt do sedmi hodin do jeslí. Být čilý a připravený v osm ráno ve škole a později v zaměstnání. Podávat stále stejný výkon od osmnácti (či pětadvaceti, třiceti) let do pětašedesáti bez ohledu na cokoli. Na roční období, na to, zda je člověk sova nebo skřivan a v jaké fázi svých cyklů se nachází.

Je tak dobře, že dnes se změnily názory na dobu kojení, že děti nechodí v půl roce do jeslí a že se najdou školy, které dávají svým žákům dostatek času na to, aby se probudili. Že je možné pracovat z domova, ať už pro někoho, nebo sám za sebe. Je tak dobře, že věci mění, tolik se toho mění k lepšímu, i když to jde někdy pomalu.

Sedím venku a slyším prvního popůlnočního kohouta. Je mi teplo, mám na sobě jen vyhrnuté bavlněné kalhoty a přes ramena hozený bavlněný svetřík. Koček kolem mě přibylo, spíš je tuším, než abych je pořádně viděla. Ještě bych seděla, ale přece jen nechci nastydnout a pak, mám na zítřek plno plánů. Zavařovacích i šicích. Kdysi bych zvládla ještě dlouho sedět a pak svěže ráno vstát, urvat to, ale teď už vím, že nejlepší je respektovat své tělo.

Loučím se s nocí, se zahradou i s kočkami, děkuju jim. Nikdy nemohu být dost vděčná za to, že je mám, za každý den a všechny a všechno kolem sebe nemohu nikdy být dost vděčná. Myslím, že uvědomění si hodnoty všeho, co můžeme kolem sebe vnímat, dotýkat se toho, dýchat to, slyšet, vidět, cítit, milovat, je základem pocitu štěstí, spokojenosti, radosti, lásky.