Oranžová hlava

 Ty víš, můj milý anděli, že ve skutečnosti s tebou mluvím denně. Dokonce několikrát; je úplně jedno, jestli na Tebe zrovna koukám z křesílka přes jezírko, nebo zrovna jedu autem. Jenže čím déle a důkladněji s tebou hovořím, tím méně se mi pak chce sednout a náš rozhovor zopakovat v počítači. Ideální by bylo, kdybych tam venku měla notebook nebo diktafon a všechno hned zapsala nebo alespoň namluvila. 

Dnes je to ale jiné. Dnes zemřela Oranžová hlava a i když jsem jí na zahradě zapálila svíčku bezpečně uzavřenou v lampičce, tak mi to stále nestačí.

O Oranžové hlavě jsem se letmo zmiňovala koncem května v "plusce" nazvané Šťastná rybička. Oranžovou hlavu jsem si vybrala v kádi na jaře před dvěma lety, protože byla krásně modrá, s tmavými skvrnkami a lehce oranžovou hlavou. Když jsem o "šťastné rybičce" psala,  v jezírku bylo shodou náhod dokonce sedm různě starých rybiček. Jenže letos je pro rybičky smolný rok, do zahrady dochází kočičí rybář a během krátké doby zmizely dvě starší červené rybičky. Nedlouho poté jsem si všimla u Oranžové hlavy drobného poranění na boku ve spodní třetině těla, nejspíš od kočičího drápu.

Nejdřív to vypadalo nevinně, ale časem se ranka začala zvětšovat. Bylo to v době, kdy se začínajícím létem zmizela naše obvyklá pravidelnost a poklid, a pokud se na pár dnů vrátila, tak jen proto, aby nám umožnila se trochu nadechnout před dalším vychýlením. Zvládala jsem jen znepokojeně sledovat zvětšující se ránu, i když rybička byla zatím čilá a hrnula se k jídlu, když jsem jim tam házela granulky obohacené o vitamíny. 

Sháněla jsem radu, co bych mohla pro Oranžovou hlavu ještě udělat a známí mi poskytli jakési modré sypání, které mám rozpustit v kýblu vody a rybičku tam na dva tři dny nechat léčit. Jenže jezírko je relativně malé, kryté můstkem a ve vodě je široce rozprostřený leknín. Navíc na hladině plavou malé zelené rostlinky, o kterých doufám, že kočkám znesnadní útoky na rybičky. A tak se mi Oranžovou hlavu nepovedlo ulovit, i když jsem se o to mnohokrát pokoušela. Už už jsem ji měla párkrát v podběráku, ale pak jsem s ním narazila do leknínového stvolu a rybka mi uplavala.

Musím přiznat, že časem jsem přestala přemýšlet nad tím, jak Oranžovou hlavu ulovit, abych ji mohla zkusit léčit, a začala jsem uvažovat nad tím, jak chytit a ukrátit jí utrpení, protože rána se stále zvětšovala. Šlo to skoro skokově. 

V posledním týdnu už se u jídla objevovala méně a když už, byla stále pomalejší. Vybledla oranžová hlava i modré tělo. Vídala jsem ji často u dna a nevěděla jsem, co udělat.

Dnes jsem byla u kamarádky a ještě než jsem po návratu šla nahoru domů, stavila jsem se (ostatně jako vždycky) na zahradě. Nakrmím rybičky, postříkám krmivo vitamíny, pro Oranžovou hlavu hlavně. Zaťukala jsem známý signál na můstek. Bleskově se objevily tři rybičky, Oranžová hlava chyběla, jako tomu často bývalo v posledních dnech. Snažila se ji zahlédnout mezi listy, ale marně. Než jsem odešla, potáhla jsem leknínový list, který ležel na hladině poblíž malého vodopádu. Pod ním se objevila Oranžová hlava. Po boku se sklouzla po plochém opukovém kameni, který leží na nádobě s filtrací. Zdálo se mi, že míří k jídlu a potěšilo mě to. 

Bylo moc horko a tak jsem šla domů, najedla se a na chvíli si lehla, byla jsem unavená. Později odpoledne jsem šla ven. Nakrmila kočky a šla si do zahradního domečku pro podsedák na křeslo. Už jsem se s ním vracela, když jsem viděla, jak se kousek od jezírka Mášenka s čímsi potýká, okolo seděly další kočky. Snad to nebude karásek, snad to nebude Oranžová hlava, snažila jsem se přemluvit realitu. Ale byla to ona, nehybná, mimo rány na boku nezraněná. Napadlo mě, že byla mrtvá už pod tím listem, že předtím s ní jen pohnula rozčeřená voda, a že ji kočky vytáhly už mrtvou.

Co teď, přece ji kočkám nenechám! Jednak aby se nenamlsaly a pak, vždyť je to Oranžová hlava! Tedy byla...

Utíkala jsem zpátky k domečku pro igelitové rukavice, jednou jsem rybičku sebrala, zabalila ji do ní, pak ještě do druhé. Zavázala a odnesla do popelnice. Pryč od koček. Pryč od sebe.

Moje Oranžová hlava! Věděla jsem, že umře, že se takové rány ve vodě nehojí. Možná jsem ani na tu léčbu v kýblu nevěřila. Nechtěla jsem ji zraněnou a vyděšenou vytrhnout ze známého prostředí, od ryb, na které byla zvyklá, a vystavit ji drastické léčbě. Možná jsem to ale udělat měla. Nevím.

A hlavně nevím, co mám dělat teď. Ona totiž jedna z těch na jaře koupených rybek, jediná z těch dvou, která přežila, ona totiž ta Zlatuška malá má na sobě ranku. Nejdřív to byla jen červená tečka ve zlatých šupinách, ale teď je stále větší. A tahle rybička je o hodně menší, než byla Oranžová hlava. Zatím hbitě připlouvá k jídlu, jakmile zaťukám na můstek. Zatím se vesele honí s tou zachráněnou šťastnou rybičkou, které jsme začali říkat Kašpárek.

Mám se pokoušet ji vylovit a dát ji do sklepa v kýblu s modrou vodou? Vydrží to vůbec? Nebo ji mám nechat ve známém prostředí a odevzdat vše přírodě?

Do zahrady letos docházejí mladí kocourci, Vídám je občas sedět u jezírka. Možná to jsou oni, kdo loví rybky. Ti kocourci, které chci nechat vykastrovat, až budou starší. Jestli do té doby nezmizí, jako zmizelo mnoho jiných předchozích kocourků. Jako zmizeli všichni, až na Kryšpína a Mášenku.

Mizející rybičky a kocourci. I to je moje zahrada.

Když jsem dnes odcházela domů, už byla skoro tma, i když na obloze probleskoval úzký srpek měsíce. Nikdy předtím jsem tak silně neprocítila, že Měsíc je podobenstvím smrti a obnovy života.

V jezírku jsou možná tři nové malé rybičky. Nejsem si jistá, jestli ještě stále, ale doufám. 

A Zlatuška? Tolik bych chtěla věřit, že má ještě šanci.

Co myslíš, můj anděli? Viď, že má. Prosím...