...a lůza pod platanem...

 …V mém okolí tu písničku znali všichni, měli jsme ji naposlouchanou z šumících magnetofonových pásků. V těch zhruba patnácti letech jsme asi nechápali přesně, co to znamená. Písnička prostě byla namířená proti komunistům, tak jsme to brali. Někomu se při poslechu možná promítal dav z francouzské revoluce, jinému revolucionáři z Velké říjnové revoluce, kterou spáchali v listopadu, někdo možná viděl před očima Moskevské procesy či procesy u nás po roce 1948. Každý si mohl (a dodnes může) textu najít potvrzení svého názoru, svého pohledu na svět, svého pohledu na právo, na spravedlnost, moudrost a svobodu. Ale myslím, že my všichni, kdo jsme si Kryla zpívali, jsme měli jasno. Věděli jsme, že u nás je kvůli komunistům útlak a že ten svobodný svět je za železnou oponou. Možná proto, že byl tak vzdálený a nedosažitelný, získali mnozí časem představu, že je to svět ideální, kde se jaksi všechno děje samo a kde se všichni budou mít skvěle. Všichni! Což je myšlenka sice zajímavá a lákavá, proto ji přes její nesmyslnost vždy zvedali a zvedají nad hlavu jako volební prapor komunisté i další populisté.

Jak jsem v mnoha věcech schopná zdlouhavě nahlížet na danost ze všech stran, tak v tom, kdo garantuje a kdo naopak potlačuje lidské svobody, mám naprosto jasno. Také už dávno vím, jak se lidé dokážou změnit a ve jménu různých ideologií páchat zvěrstva a považuju to za hrůzné. Nicméně se slovem lůza jsem měla odjakživa problém, přes všechny své znalosti a zkušenosti. Když Věra Chytilová uvedla v roce 1992 do kin svůj film Dědictví aneb Kurvahošigutntag, přišel mi k lidem krutý a zlý. Ještě bylo krátce po sametové revoluci a já jsem věřila, že se svět doopravdy změnil. Když spousta mých známých z šicího, ale i dalších prostředí volila poprvé Miloše Zemana, snažila jsem se pochopit, proč to z jejich pohledu bylo správné. Nemazala jsem je z „přátel“ na facebooku dokonce, ani když volili Zemana podruhé. A nikdy jsem je nenazvala lůzou.

Při covidu, po útoku na Ukrajinu jsem už mazat začala, pokud jsem se setkala s nenávistnými projevy i s radostí z mrtvých Ukrajinců, se zlobou a ukřivděností pisatelů, která otevřeně volala po pomstě domnělým viníků jejich špatného osudu. A nejvíc jsem začala rušit přátelství a dokonce i blokovat určité lidi a stránky teď, po zvolení Donalda Trumpa a změně politiky USA. Jiný pohled na svět je pro mě často nepochopitelný, ale beru ho jako legitimní záležitost, jiná věc je ovšem nepokrytá zloba a radost z toho, že demokratický svět se prudce mění, že je v ohrožení.  

Ostudné chování Trumpa, Vanceho, Muska a dalších nejen k Ukrajině, ale i dalším státům mě donutilo víc číst a komentovat současné dění. A právě hlubší ponor po diskuzí mě teď skutečně vyděsil. Až už to jsou diskuze týkající se Ukrajiny, našeho státu a naší vlády, prezidenta Petra Pavla, nebo třeba k (podle mě zaslouženému) ocenění filmu Vlny. V diskuzích se třeští a vřeští, používají se bezostyšné lži, prezentuje se opovržení nad lidmi vzdělanými, nad těmi, kdo něco dokázali, nad těmi, kdo hájí právo, svobodu a spravedlnost. Dokonce se objevují desítky a stovky rozesmátých smajlíků pod zprávami oznamujícími smrt mnoha Ukrajinských civilistů po raketových útocích Ruska. Demokraté jsou zesměšňování a zatracováni, což je pozoruhodné už jen proto, že právě demokracie pisatelům umožňuje veřejně prezentovat své názory, pokud tedy nejde o názory za hranicí daného práva.

Když ty názory pročítám, občas si rozkliknu profil uživatele. Občas to jsou zcela anonymní profily, pravděpodobně vytvořené na trollí farmě. Ale obvykle se mi otevřou profily, kde jsou fotky dětí, přírody, zvířat. Profily žen, které jsou často mámami a babičkami, profily mužů, kteří sdílejí fotky se svými dětmi či vnoučaty. Smějí se na ně a pak vidím, jak se smějí zprávám o mrtvém dítěti na Ukrajině. A zjevně jim vůbec nedochází, že na Ukrajině zemřelo dítě, které je stejně hravé, roztomilé a milované jako je to jejich. Pohled těchto lidí na smrt (nejen) civilistů na Ukrajině je naprosto odlidštěn.

Tak se musím ptát, teď už se musím ptát, milý anděli. Jsou tohle lidé, nebo už je to lůza? Čím se to stane, že z jednoho člověka, z bytosti nadané lidskostí, se stane součást lůzy, která je schopná všeho? Kde je ta hranice mezi nimi? Jak tu hranici poznat a hlavně, jak ji nikdy nikdy nepřekročit. Třeba už jen tím, že v někom tu lůzu budu vidět, že si jednotlivé lidi také odlidštím.

A to úplně nejdůležitější, milý anděli. Když už se někde vytvoří nepřemýšlející a křepčící dav, který se dá nazvat lůzou, dá se to nějak vrátit zpátky? Dají se z lůzy zase udělat lidé? A jak, prosím?

Nebo to musí skončit nevyhnutelně?

…a lůza pod platanem radu moudrých věší…