Další blog? A proč?

Mám svůj web Usazeniny, sloužící od začátku spíš jako archiv starších textů, a taky mám svůj blog Atelier Vave. Původně byl věnován především šití, ale v poslední dobou se z něj stává další archiv mých drobných úvah psaných pro Zvířetník pod názvem 105 PLUS. Na web je bohužel už dávat nemohu, protože jeho obsluha je kvůli zanedbaným aktualizacím v uplynulých letech velice obtížná.

Dříve jsem na svůj šicí blog občas psala příspěvky, které tak úplně nesouvisely se šitím, ale mívala jsem vždycky pocit, že na jednom místě nejsou jenom smíchána jablka s hruškami, ale jsou v tom zamotány i brambory a uhlí. Nešlo mi tam proto (a nejen kvůli tomu) psát příliš osobně, ani o drobných všednostech, přestože mě ta touha čas od času přepadala.

Nedávno jsem byla na návštěvě u své milé sestřenice a její partnerky. Bavily jsme se o všem možném, včetně politiky. Panovala mezi námi shoda v tom, co je špatně, ale jak se dopracovat k něčemu lepšímu, na tom jsme se úplně neshodly. Snažila jsem se u snídaně vysvětlit svůj postoj, ale nešlo to. Ráno je na mě prostě brzy, teprve až cestou domů autem se mi začaly myšlenky projasňovat a argumenty naskakovat, a já jsem v duchu psala dopis, tedy vlastně mail, ve kterém všechno nevyřčené sděluju přehledně, odvážně a otevřeně.

Než jsem dojela domů, už byla celá záležitost pro mě vypořádána. Virtuální mail odešel kamsi, nejspíš do jiné dimenze, ale po několika dnech se mi myšlenka na potřebnost onoho vysvětlení vrátila. Na mail děvčatům už bylo pozdě, ale co kdybych o tom napsala úvahu na blog, který si založím? Vždyť co chvíli se naskytne nějaké téma, ke kterému mám nutkání něco říct, ale v tu chvíli to nejde. Nebo i nějaká drobnůstka, o kterou bych se chtěla podělit.

Jenže dnes má názor na cokoli kde kdo, celý internet je jimi zahlcený. A pak, psát osobně na svůj osobní blog, to je jiná káva, než psát pro Zvířetník, kde před sebou vidím své přátele Zvířetníky a kde tuším neznámé zvířetnické zabukisty. Nikdy jsem při psaní na Zvířetník nezažila cenzuru, ale autocenzuru používám běžně. Při výběru témat, ve formulacích. Můžu se schovat za člověka nebo za my, i když šéfredaktorka a moje přítelkyně Lika mě občas nabádá, abych psala v první osobě, a já se o to snaživě pokouším. Není to ale vůbec jednoduché, člověk občas má... tedy já mám dokonce často pocit, že by bylo lepší se schovat za nějakou postavu, nebo vše rozředit ve všeobecnosti i v mnohých možná.

Pak mi přišel do cesty ten anděl, o kterém píšu v úvodu. Díváme se denně na sebe a já slyším, jak na mluví, jak mi říká Odvahu, jen odvahu, Vave! Ostatně, první krok jsi už udělala, když sis před třemi týdny založila tento blog. A dnes jsi konečně přepsala zkušební příspěvek na ten první opravdový, chválí mě povzbudivě a já se snažím tvářit mnohem jistěji, než se cítím.

Tak jo, já tedy začnu psát, ale ještě o tom nikomu neřeknu. Alespoň chvilku ne.

A prosím, stůj při mně, ty můj Anděli číslo 14.

Zamýšleno 20. května, napsáno 10. června 2021.

Edit 5. března 2022: Odhodlat se ještě neznamená něco udělat. Tak teď snad.