Vysoká tráva

Pozemek za naší bytovkou je rozdělený na pět dílů. Každý ze sousedů máme jeden a ten pátý, rozdělený na čtvrtiny, přiléhá na východní straně přímo ke zdi sousedního domu. Proto je tak trochu utopený, většinu dopoledne ve stínu. Tam máme svou "zadní" zeleninovou zahradu. Naše hlavní zahrada se nalézá přesně na opačné straně a ze dvou stran sousedí s nepoužívaným pozemkem, patřícím včetně několika lehce zchátralých budov dvěma různým dědicům. Pozemek je větší než všechny zahrady u bytovky dohromady a dominuje mu nádherný velký ořešák. Uzavírají ho různé zdi - pěkně opravená opuková, kus zdi cihlové, stodola, omítnutá zeď a na kratších protilehlých stranách různá stavení. Vše je docela hezké na pohled, pokud je tedy do sousední zahrady vidět.

Rok co se to opakuje stejně. Nejdříve za plotem začne rašit tráva a to je velmi milé. Ráda se koukám na svěží zelenou plochu, jenže jak jaro postupuje, tráva začne rychle růst, až je místy vyšší než drátěný plot, který jsme brzo na jaře vyměnili za nový. Jde to skoro skokem, náhle je zahrada uzavřená a od západu navečer zastíněná. Trávy kvetou a všude je plno pylu, i v jezírku, které začne vlivem vyšší teplot a přehnojení rychle zelenat. Nemám to ráda.

Seděli jsme toto úterý s přáteli v pergole kousek od plotu a hráli taroky. Pozorovala jsem tu vysokou trávu a stejně jako v posledních dnech jsem cítila tíseň, skoro jako bych nemohla dýchat, ačkoli alergií naštěstí netrpím. Myslela jsem na to, že snad do konce června pošle místní sedlák, příbuzný dědiců, do zahrady někoho, kdo zahradu poseká, a přála jsem si, aby to bylo co nejdřív. Nejprve se k tomu používala rachotivá sekačka a sekání trvalo téměř celý celý den, ale loni do zahrady dvakrát za sezónu přijel traktor, který v krátké době všechnu tu přerostlou trávu posekal a rozsekal na kousky. 

Jako by mě někdo nahoře vyslyšel. Hned na druhý den se otevřela brána a začala žatva. Traktor za sebou táhl široký žací stroj a všechna čest, traktorista byl tak šikovný, že posekal trávu až k plotu, a dokázal se vyhnout šeříkům, která vyrůstají ve ztraceném koutě poblíž mého křesílka.

Zahrada je rázem otevřená, je vidět keře u zdi sousedního pozemku. Je to velice příjemné, u úhledné, zrak se může trochu rozletět, ale současně mám pocit, jako by naše zahrada byla nahá, jako bych byla nahá já. Je narušeno mé bezpečí, i když vím, že majitelé se zde objevují jen na dvě tři hodiny párkrát do roka a že hranice sousedního pozemku jsou ze všech stran neprostupně uzavřeny.

Je to zcela jiný pocit, když je člověk za zdí, byť byla vytvořena jen vysokou trávou. Přemýšlím nad tím, jaké to bude, až mi u toho plotu vyrostou keře a plot zakryjí. Budu také cítit tíseň? Nebo to bylo jen tím, že té trávy byla taková masa, že jsem si ji nevybrala a že jsem proti ní nemohla vůbec nic dělat? Třeba až hranici zahrady vytvoří různé keře plné života, mezi nimiž budou průhledy, budu mít naopak pocit intimnosti a bezpečí.

A ještě jedna věc mě zaujala. Tráva za plotem jako by se objevila z ničeho nic a zcela vše zakryla. Jako by nic jiného neexistovalo. Jako by byla stále blíž a blíž a chystala se pohltit můj svět a mě samotnou a nebylo před ní úniku. Kolikrát jen v životě jsem to zažila! Něco se mě chystalo spolknout a zničit všechno, čím jsem byla a žila. Ale nakonec se vždycky něco stalo, nakonec se vždycky objevila nějaká možnost, buď přijel nějaký ten traktor a všechno vyčistil, nebo jsem našla alespoň srp, nebo sílu tu trávu ušlapat, a zase se dalo nadechnout.

Rozepsáno 10. června, dokončeno 26. června 2021.