Přeskočit na hlavní obsah

Chodníčky

 

Napsala jsem dnes na facebook:

Ještě jednou děkuju za všechna ta krásná narozeninová, vánoční a novoroční přání. Abych vyhlásila internetový detox, na to jsem moc zvědavá, neukázněná a prokrasinující, ale snažím se teď ponořit do odpočinkového ledna. Do šití scrapové deky pro nejstaršího vnuka, protože z té, co jsem šila předloni, už vyrostl. Také jsem dost na zahrádce. Je krásně, půda je měkká, a tak využívám počasí, abych upravila chodníčky a udělala další terénní úpravy, jejichž potřeba se vynořuje tak nějak za pochodu.

Čím jsem starší, tím je mi zřejmější, že svůj svět i svůj život si vytváříme sami. Svými myšlenkami, svými sny, svými přáními, plány i činy. A že spousta omezení, která cítíme, je jen v naší hlavě. Vlastně naprostá většina. A že největším problémem bývá si to omezení vůbec uvědomit, přijít na to, proč jsme si ho vůbec kdy v době vytvořili nebo jsme připustili, aby nám ho vytvořil někdo jiný.

Je krásný začátek roku. Ten nejlepší čas na budování chodníčků v zahradě i sama k sobě.

Ještě dopisuju sem: někdy, vlastně skoro vždy je třeba nové chodníčky vyšlapat ve vysoké trávě. A často je třeba ty staré zrušit, zahladit po nich stopy, aby nás nesváděly chodit po cestách, které jsme již dokázali opustit.

Abychom začali chodit po cestách nových. 

Abych konečně začala psát tento blog.




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...

"Nečekaným vítězem povodní je ministr Válek"

  Ano, takto hloupě nazval svůj komentář na Seznamu Martin Caban. Jako by snad povodně byly politickým kolbištěm, jako by snad povodně byly zbraní, kterou lze bojovat a s její pomocí v politickém souboji zvítězit.  Když jsem si titulek přečetla, neudělalo se mi dobře, všechno se ve mně sevřelo. Zase jsem byla zpátky v časech, kdy jsem denně slýchala o třídním boji a vítězství pracujícího lidu, o vítězství dobra, rozuměj socialismu po celém svět. O vítězství dobra, v jehož jméně byli lidé trestání, zavíráni a zabíjeni. Ne, samozřejmě, tak daleko to dnes nejde. Ale musím myslet na to, že slova vždy připravovala půdu pro činy  a ta slova jsou na naší politické scéně čím dál častěji militantní a ještě militantnější. Bojujeme za vás, zaznívá prostorem, porazíme je, zvítězíme, zatrhneme jim to, nandáme jim to... Kdy a proč se začala taková slova zase objevovat? Od koho? V roce 1989 skončila totalita a prostor dostala demokracie. Demokracie, která podle mě neznamená, že všichni ...

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...