Chodníčky

 

Napsala jsem dnes na facebook:

Ještě jednou děkuju za všechna ta krásná narozeninová, vánoční a novoroční přání. Abych vyhlásila internetový detox, na to jsem moc zvědavá, neukázněná a prokrasinující, ale snažím se teď ponořit do odpočinkového ledna. Do šití scrapové deky pro nejstaršího vnuka, protože z té, co jsem šila předloni, už vyrostl. Také jsem dost na zahrádce. Je krásně, půda je měkká, a tak využívám počasí, abych upravila chodníčky a udělala další terénní úpravy, jejichž potřeba se vynořuje tak nějak za pochodu.

Čím jsem starší, tím je mi zřejmější, že svůj svět i svůj život si vytváříme sami. Svými myšlenkami, svými sny, svými přáními, plány i činy. A že spousta omezení, která cítíme, je jen v naší hlavě. Vlastně naprostá většina. A že největším problémem bývá si to omezení vůbec uvědomit, přijít na to, proč jsme si ho vůbec kdy v době vytvořili nebo jsme připustili, aby nám ho vytvořil někdo jiný.

Je krásný začátek roku. Ten nejlepší čas na budování chodníčků v zahradě i sama k sobě.

Ještě dopisuju sem: někdy, vlastně skoro vždy je třeba nové chodníčky vyšlapat ve vysoké trávě. A často je třeba ty staré zrušit, zahladit po nich stopy, aby nás nesváděly chodit po cestách, které jsme již dokázali opustit.

Abychom začali chodit po cestách nových. 

Abych konečně začala psát tento blog.