Přeskočit na hlavní obsah

Hrdost

Ani se nepamatuju, kdy jsem cítila takovou hrdost na nás Čechy i na naše politiky. Tedy na většinu z nich. Ano, když se na jaře 2020 šily masově roušky, tak to byl také skvělý pocit a hrdost na všechny ty šikovné švadlenky. Ovšem co předváděl náš premiér, kterému nepřišli ti, kteří přijít měli, přestože on tak makal a makal a trojjediný Havlíček taky, to byl obraz bídy a utrpení. 

Vůbec si nedovedu představit, co by se dělo, kdyby v okamžiku napadení Ukrajiny Putinem byl Babiš ještě premiérem. Vlastně si to představit dovedu. Motýle a sysle by lítali vzduchem a nakonec bychom se dozvěděli, že za všechno může Kalousek a Piráti.

Petr Fiala mě mile překvapil už ve volební kampani a po vítězství koalice Spolu a PirStan ve volbách do poslanecké sněmovny to několikrát zopakoval. Líbí se mi, jak vystupuje v rámci Evropské unie. Bez hysterických výkřiků, nepodložených fakty či přímo v rozporu s nimi, dokázal, že hlasu České republiky ostatní evropské země nejen naslouchaly, ale že se také podle něj řídily. A to není málo v uskupení, kde jsou "velcí hoši" zvyklí na to, aby se věci děly podle nich.

Teď se náš premiér vydal do Kyjeva, který je ostřelován ruskou okupační armádou, aby navštívil a podpořil ukrajinského prezidenta, který proti Putinově Rusku brání nejen Ukrajinu, ale i naši republiku a celou západní demokratickou kulturu.

Jsem na našeho premiéra Petra Fialu hrdá. Hodně hrdá. Tak hrdá, jako jsem bývala na Václava Havla, když byl prezidentem České republiky. Naším prezidentem. Mým prezidentem.


Komentáře

Okomentovat

Děkuji vám za návštěvu i za vaše komentáře. Vave

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...
6 komentářů
Celý článek

"Nečekaným vítězem povodní je ministr Válek"

  Ano, takto hloupě nazval svůj komentář na Seznamu Martin Caban. Jako by snad povodně byly politickým kolbištěm, jako by snad povodně byly zbraní, kterou lze bojovat a s její pomocí v politickém souboji zvítězit.  Když jsem si titulek přečetla, neudělalo se mi dobře, všechno se ve mně sevřelo. Zase jsem byla zpátky v časech, kdy jsem denně slýchala o třídním boji a vítězství pracujícího lidu, o vítězství dobra, rozuměj socialismu po celém svět. O vítězství dobra, v jehož jméně byli lidé trestání, zavíráni a zabíjeni. Ne, samozřejmě, tak daleko to dnes nejde. Ale musím myslet na to, že slova vždy připravovala půdu pro činy  a ta slova jsou na naší politické scéně čím dál častěji militantní a ještě militantnější. Bojujeme za vás, zaznívá prostorem, porazíme je, zvítězíme, zatrhneme jim to, nandáme jim to... Kdy a proč se začala taková slova zase objevovat? Od koho? V roce 1989 skončila totalita a prostor dostala demokracie. Demokracie, která podle mě neznamená, že všichni ...
Okomentovat
Celý článek

Chyby dělají člověka

 Můj milý anděli, naposledy jsem naše rozmlouvání zapsala ještě předtím, než jsem tě na zimu uklidila domů. A protože letos jaro letos začalo přicházet hodně brzy, tak už jsi od půlky února zpátky na svém místě. A jako každý rok máš nové vlasy z ovčích česanců. Ale ono je jedno, kde vlastně zrovna jsi, protože já s tebou rozmlouvám denně. A občas si i říkám, že tohle určitě musím zapsat. Pro sebe, abych to nezapomněla, a možná i pro někoho jiného. Jenže s tím je potíž, protože čím jsem starší, tím silnější mám pocit, že lidské zkušenosti jsou nepřenositelné a že je troufalost s těmi vlastními lidi zatěžovat. Ale tohle téma mi leží v hlavě několik měsíců a zrovna před pár dny jsem ho potkala na facebooku, tak si říkám, že bych to naše rozmlouvání tentokrát zapsat mohla. To o chybách. Chyby jsou něco, co nám dokáže hodně komplikovat život. Tím, že je děláme, samozřejmě, ale ještě mnohem víc tím, jak se k nim stavíme, jak je nepřijímáme, jak se jich bojíme. Přitom chyby jsou něco, co ...
1 komentář
Celý článek