Přeskočit na hlavní obsah

Hrdost

Ani se nepamatuju, kdy jsem cítila takovou hrdost na nás Čechy i na naše politiky. Tedy na většinu z nich. Ano, když se na jaře 2020 šily masově roušky, tak to byl také skvělý pocit a hrdost na všechny ty šikovné švadlenky. Ovšem co předváděl náš premiér, kterému nepřišli ti, kteří přijít měli, přestože on tak makal a makal a trojjediný Havlíček taky, to byl obraz bídy a utrpení. 

Vůbec si nedovedu představit, co by se dělo, kdyby v okamžiku napadení Ukrajiny Putinem byl Babiš ještě premiérem. Vlastně si to představit dovedu. Motýle a sysle by lítali vzduchem a nakonec bychom se dozvěděli, že za všechno může Kalousek a Piráti.

Petr Fiala mě mile překvapil už ve volební kampani a po vítězství koalice Spolu a PirStan ve volbách do poslanecké sněmovny to několikrát zopakoval. Líbí se mi, jak vystupuje v rámci Evropské unie. Bez hysterických výkřiků, nepodložených fakty či přímo v rozporu s nimi, dokázal, že hlasu České republiky ostatní evropské země nejen naslouchaly, ale že se také podle něj řídily. A to není málo v uskupení, kde jsou "velcí hoši" zvyklí na to, aby se věci děly podle nich.

Teď se náš premiér vydal do Kyjeva, který je ostřelován ruskou okupační armádou, aby navštívil a podpořil ukrajinského prezidenta, který proti Putinově Rusku brání nejen Ukrajinu, ale i naši republiku a celou západní demokratickou kulturu.

Jsem na našeho premiéra Petra Fialu hrdá. Hodně hrdá. Tak hrdá, jako jsem bývala na Václava Havla, když byl prezidentem České republiky. Naším prezidentem. Mým prezidentem.


Komentáře

Okomentovat

Děkuji vám za návštěvu i za vaše komentáře. Vave

Populární příspěvky z tohoto blogu

Anděl číslo 14

Jednoho dne mi začalo u plotu naproti mému křesílku něco chybět a to něco byl anděl. Hledala jsem ho na internetu, andělé jsou přece všude, a taky jsem ho tam našla. Jmenuje se Anděl číslo 14 a pochází z Atelieru Petrlenka. Anděl, který se narodil zjevně pro toto místo a pro mě. Kdysi jsem občas psávala Sally nebo prezidentovi. Pohříchu tomu socialistickému, ale jiný tehdy nebyl k mání, Ostatně, bylo to jen v duchu a určitě je to už dávno promlčeno. Mé dopisy bývaly dlouhé, spletité, s mnohými odbočkami a podrobnostmi, a psávala jsem je i několik dnů, dokud jsem se ze svých hříchů, nejistot, křivd, trápení a ústrků nevypsala. Později jsem stejně dlouze mluvila s tátou nebo s mou první fenkou Píďou, kteří mě neviditelně doprovázeli, kdykoli jsem je potřebovala. Až o hodně později jsem si uvědomila, že vlastně hovořím sama se sebou. Dělám to čím dál častěji. Možná je to tím, že můj čas je už svobodný. Možná je to zahradou, ve které často sedávám a vedu dialog sama se sebou i s okolním sv...
Celý článek

Jsme odlišní - a co s tím?

  Můj milý anděli, kopíruju sem komentář, který jsem napsala na facebook. Poslední dobou píšu něco podobného často, tak si to sem odložím. Tohle byla reakce na tři mini příběhy, kde autor narazil na hloupost (jak to nazývá) tří žen, které se oháněly lživými tvrzeními, aniž by o nich přemýšlely. Vadí mi už celé roky, když se lidé, kteří volili jinak než my a kteří smýšlejí jinak než my, označují za hloupé, zlé, zmanipulované a zatracují se. Nu, někdy takoví i jsou a někdy nad nimi také lámu kříž. Ale v zásadě si myslím, že je to naše veliká chyba, když si pohled na odlišně uvažující lidi takhle zjednodušujeme. Tak jsem napsala:   Největší hloupostí, kterou udělal lidský pokrok, bylo to, že sebral lidem víru. Víra už dávno nebyla středobodem světa, jako tomu bývalo ve středověku, ale byla to útěcha a také vysvětlení, proč se nemám tak dobře, jako se mají ostatní. Po odehnání víry zbyla ve světě i v lidských duších díra a tu od té doby naplňují samé špatné věci. Marxismus-leninis...
Okomentovat
Celý článek

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...
6 komentářů
Celý článek