Podívala jsem se na záběry z rozbombardované nemocnice a porodnice v Mariupolu a téma, které jsem měla od včerejška v hlavě a které jsem chtěla zpracovat, je najednou o ničem. Ty matky a děti, ten obří kráter, ty rozbité inkubátory na zemi plné suti a rozbitých věcí...
Už dvakrát jsem se zapojila do akce, kdy se do našich nemocnic šily patchworkové přehozy na inkubátory pro miminka. Inkubátory běžně stojí v místnosti plné světla, aby bylo dobře vidět na ukazatelé přístrojů. Přehozy slouží k tomu, aby miminko mohlo dozrávat a nabírat sílu v bezpečné tmě a tichu. A vesele patchworkové jsou proto, aby se odpoutala pozornost rodičů od všech těch přístrojů, aby se jim alespoň trochu přiblížilo prostředí dětského pokoje.
A teď vidím jen trosky, zraněné a křičící lidi, děti. Brečím, je to podruhé od napadení Ukrajiny Putinovým Ruskem, kdy slzy mohou a musí ven. Je neuvěřitelné, že toto se děje ve 21. století, v Evropě a ze zlovůle jednoho jediného člověka. Je neuvěřitelné, že se to vůbec takto může dít.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji vám za návštěvu i za vaše komentáře. Vave