Tušíš to, ale je to tak hrozné, že si to nedokážeš ani připustit. A pak nastane chvíle, kdy už musíš. Je to už příliš blízko a bude hůř. Nastala chvíle, kdy musíš opustit domov.
Kolik má každý z nás v bytě věcí? Kusů nábytku, obrazů, fotek drobných památek, talířků po babičce? První dětské botičky a první plesové šaty. Pohár, dosvědčující, že ty, tvé dítě či tvůj pes jste byli někdy v něčem nejlepší. Rozečtená kniha na hromádce těch, které už nestačíš přečíst.
Dojdeš do sklepa pro kufr a otřeš z něj prach. Ještě je na něm nálepka z poslední dovolené. Tenkrát jsi počítala kilogramy, které ti vezmou do letadla. Kolik šatů a střevíců si můžeš vzít, kolik her pro děti. Teď kilogramy počítáš také. Nebo spíš gramy.
Kolik gramů minulého života se ti do kufru vejde, když tam ještě musíš vzít teplé oblečení a vodu pro všechny. Dětské pleny a hlavně nezapomenout žádný z dokladů. Cennosti, které se dají zpeněžit, a cennosti, které bys neprodala za nic. Musíš, prostě musíš s sebou vzít alespoň pár fotek, dopis od někoho, kdo už není.
Procházíš bytem, dotýkáš se květin, které jsi vypiplala, nábytek, na který jsi šetřila, očima hladíš výhled z okna, každé ráno ses dívala na stromy na protější stráni a už je nikdy takhle neuvidíš.
Na stolek v předsíni odkládáš všechny své plány. Na někdy, možná navždy. Zamykáš byt a jdeš pomalu ke schodům. Nezapomněla jsem snad na něco důležitého? Ach ano! Honem se vracíš zpátky do bytu a procházíš ho, dokud ji nenajdeš a nenaplníš se jí celá.
Nadějí, na kterou jsi málem zapomněla, naději schoulenou v koutě v tvého bývalého života.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji vám za návštěvu i za vaše komentáře. Vave