Přeskočit na hlavní obsah

Jeden kufr

Tušíš to, ale je to tak hrozné, že si to nedokážeš ani připustit. A pak nastane chvíle, kdy už musíš. Je to už příliš blízko a bude hůř. Nastala chvíle, kdy musíš opustit domov.

Kolik má každý z nás v bytě věcí? Kusů nábytku, obrazů, fotek  drobných památek, talířků po babičce? První dětské botičky a první plesové šaty. Pohár, dosvědčující, že ty, tvé dítě či tvůj pes jste byli někdy v něčem nejlepší. Rozečtená kniha na hromádce těch, které už nestačíš přečíst.

Dojdeš do sklepa pro kufr a otřeš z něj prach. Ještě je na něm nálepka z poslední dovolené. Tenkrát jsi počítala kilogramy, které ti vezmou do letadla. Kolik šatů a střevíců si můžeš vzít, kolik her pro děti. Teď kilogramy počítáš také. Nebo spíš gramy.

Kolik gramů minulého života se ti do kufru vejde, když tam ještě musíš vzít teplé oblečení a vodu pro všechny. Dětské pleny a hlavně nezapomenout žádný z dokladů. Cennosti, které se dají zpeněžit, a cennosti, které bys neprodala za nic. Musíš, prostě musíš s sebou vzít alespoň pár fotek, dopis od někoho, kdo už není.

Procházíš bytem, dotýkáš se květin, které jsi vypiplala, nábytek, na který jsi šetřila, očima hladíš výhled z okna, každé ráno ses dívala na stromy na protější stráni a už je nikdy takhle neuvidíš.

Na stolek v předsíni odkládáš všechny své plány. Na někdy, možná navždy. Zamykáš byt a jdeš pomalu ke schodům. Nezapomněla jsem snad na něco důležitého? Ach ano! Honem se vracíš zpátky do bytu a procházíš ho, dokud ji nenajdeš a nenaplníš se jí celá.

Nadějí, na kterou jsi málem zapomněla, naději schoulenou v koutě v tvého bývalého života.


Komentáře

Okomentovat

Děkuji vám za návštěvu i za vaše komentáře. Vave

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...
2 komentáře
Celý článek

Anděl číslo 14

Jednoho dne mi začalo u plotu naproti mému křesílku něco chybět a to něco byl anděl. Hledala jsem ho na internetu, andělé jsou přece všude, a taky jsem ho tam našla. Jmenuje se Anděl číslo 14 a pochází z Atelieru Petrlenka. Anděl, který se narodil zjevně pro toto místo a pro mě. Kdysi jsem občas psávala Sally nebo prezidentovi. Pohříchu tomu socialistickému, ale jiný tehdy nebyl k mání, Ostatně, bylo to jen v duchu a určitě je to už dávno promlčeno. Mé dopisy bývaly dlouhé, spletité, s mnohými odbočkami a podrobnostmi, a psávala jsem je i několik dnů, dokud jsem se ze svých hříchů, nejistot, křivd, trápení a ústrků nevypsala. Později jsem stejně dlouze mluvila s tátou nebo s mou první fenkou Píďou, kteří mě neviditelně doprovázeli, kdykoli jsem je potřebovala. Až o hodně později jsem si uvědomila, že vlastně hovořím sama se sebou. Dělám to čím dál častěji. Možná je to tím, že můj čas je už svobodný. Možná je to zahradou, ve které často sedávám a vedu dialog sama se sebou i s okolním sv...
Celý článek

Velkorysost

 Dnes o prvomájovém ránu jsem na fb odpovídala na jeden příspěvek týkající vztahů na naší politické scéně. Psala jsem mj., že ve vztazích opozice s vládními stranami schází velkorysost. Opozice nechce dovolit, aby si vláda připsala cokoli dobrého, proto ji málokdy v tom dobrém podpoří, a naopak, když současná opozice byla u vlády, byla schopná si přivlastnit jakýkoli úspěch, ať za ním stál kdokoli. A dál už to o politice nebude, potřebovala jsem jen dostat na scénu téma velkorysosti, které mi zůstává v hlavě celý den. Přes dvacet let jsem měla šéfa, majitele firmy, který jako správný křesťan říkával „přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno“. K jeho cti nutno uznat, že to nejen říkal, ale on tak i jednal. V soukromém životě, ale i mezi obchodními partnery a tak vůbec všeobecně. To byl nejspíš jeden z hlavních důvodů, proč jsem ve firmě vydržela tak dlouho. Šéf jednal férově, držel slovo a byl v mnoha ohledech velkorysý. A řekla bych, že se mu to...
Okomentovat
Celý článek