Jiná planeta

Nevím zatím, co se děje v mém těle, a na vyšetření jdu až 16. března. Nevím ani, co se do té doby stane se světem. Jsem nervózní, cítím bezmoc v mnoha ohledech. Utekla jsem se proto po napadení Ukrajiny do internetových diskuzí, abych alespoň něco dělala. I když vím, že to nemá smysl. Vysvětlovala jsem a přesvědčovala a dvakrát mi smázli příspěvek. Asi spravedlivě, protože oba byly osobní. Smázli mi ten, ve kterém jsem napsala, že Lavrov je hajzl. A pak ten, ve kterém jsem napsala, že Ovčáček je hajzl a dodala, že jaký pán, taký kmán. Nakonec jsem dostala ban na měsíc, ani nevím za co, protože konkrétní příspěvek tam nebyl uveden. Nechápu, na ty hajzly jsem si už dávala bedlivý pozor.

Ale bylo to tak dobře, bylo to vysvobození, protože přesvědčovat někoho, kdo žije v jiném světě, je ztráta všeho - času, energie i víry v možnost najít společnou řeč. Je to marnost. 

Ani nevím přesně jak, dostal se ke mně na facebooku nějaký post a na můj komentář byla reakce a najednou jsem vězela v diskuzi, kdy jsem jako oštemplovaný reprezentant stáda, který věří falešným informacím, kladla otázky a dávala příměry. Zase jsem v tom byla. Moje staré já se za to stydí, takhle se předvádět!, to moje novější mi říká, abych nic neřešila.

Každopádně jsem ráda za tuto zkušenost, za nahlédnutí do světa, ve kterém mi bylo řečeno, že jsem z jiné planety. Nerozumím tomu, jsem přece z té své planety, a pokud už nemáme být ze stejné, tak z té jiné planety musí být oni, vlastně ony.

Nahlížím k nim za pomyslný plot, na jejich planetu. Je to tam skoro stejné jako u nás. Ženy vaří oběd, starají se o děti, tančí, jdou na nákup, mračí se nad tím, co jim ukazuje váha. Jsou krásné, šikovné, vtipné, občas mrzuté i naštvané a mají radost ze sluníčka a prvních jarních květin stejně jako my. V čem je tedy rozdíl?

Snad v tom, že ony říkají, že jsme stádo, protože čerpáme informace z jiných zdrojů, než je čerpají ony, které žádným stádem ale nejsou? Protože samy by se tak neoznačily a my, z té jiné planety, to taky neuděláme. Alespoň pokud vím.

Vrátila jsem se k sobě, na svou planetu. Nebyl to marný výlet. Něco jsem se tam naučila, něco pochopila. A možná jsem tam u nich nechala alespoň svou nepatrnou stopu. Alespoň v někom.

Určitě se časem zase někam vydám. Já vím, sama jsem říkala, že je to marnost. Ale když si přestaneme nahlížet přes plot, když se nikdy neodvážíme na tu druhou planetu, můžeme si za čas začít myslet, že na té jiné planetě žijí nějací mimozemšťané, strašliví tvorové, se kterými nemáme nic společného a se kterými se nikdy nemůžeme dorozumět.

Ale já věřím, že na té jiné planetě žijí stejní lidé jako my, protože žádná jiná planeta prostě není, i když je pro nás někdy jednodušší si to myslet.