Kosti, hadry, kůže!

Občas narazím na facebooku i jinde na sdílené fotografie, dokazující, jak Ukrajinci pohrdají našimi dary. Oblíbené jsou zejména dva typy. Na jednom bývají stany či jiné provizorní přístřešky a kolem nich hromady krabic s oblečením. Některé jsou otevřené a z nich jsou vyhřezlé kusy šatstva, válející se po zemi. Ten druhý ukazuje krabičkové jídlo naházené v do popelnice. Komentáře sdílejících většinou vyzývají čtenáře, aby si šli své dary vzít zpátky.

Tak se zkusíme na ty krabice podívat. Nejen na ty pro ukrajinské běžence, ale na krabice pro charitu obecně. Mnoho lidí do charitativních kontejnerů nebo středisek odnáší věci, které už nenosí. Buď z nich takzvaně vyrostli, nebo oblečení vyšlo z módy. Někdy se to stalo už před mnoha lety a teprve teď se odhodlali přiznat si, že tohle si na sebe nevezmou už nikdy. 

Tak se v krabicích hromadí lehké šaty s volánky, šité na míru, bytelné kabáty i legíny jen s nepatrnou dírkou na koleni. Bez ohledu na druh oblečení, materiál, velikost, pohlaví. Ty krabice se pak vystohují poblíž místa, kde se shromažďují uprchlíci, kteří byli na cestě několik dnů a konečně se dostali za hranice. Stále ještě v šoku z toho, že jejich zem byla přepadena a že v ní zuří válka, i z toho, že jejich dům, ulice ba dokonce celé město už neexistuje. Rozhodně ne tak, jak ho celé roky znali. Většina těch lidí vůbec neví, kam půjde, co tam bude dělat, jak tam bude žit. 

A teď jsou tady krabice. Maminka s dvěma dětmi jednu otevře a vidí v ní pánské věci, prohrábne ji, aha, tady je dámská dlouhá sukně, to je k ničemu. V další krabici najde nějaké dětské oblečení, ale to je malé nebo velké, a možná je z materiálu, který dítě nesnáší, a někdy je to otahané a rozpárané. Sem tam najde nějaký kousek, který může použít, který jí pomůže zachovat si důstojnost. Vždyť ona ještě minulý týden pracovala a měla pěkný byt, slušně vybavený, vlastní auto a zaměstnání. Co obleče sobě a svým dětem, to si pečlivě vybírala a teď tu stojí před krabicí, do které někdo odložil to, co už nechce, nepotřebuje. V tom dobrém případě je to čisté, nepoškozené, funkční. V tom horším případě to mohou být i nenositelné hadry.

Má slova rozhodně nemíří proti charitě, proti tomu, aby jí lidé odevzdávali to, co ještě může upotřebit někdo jiný. Ale je třeba si uvědomit, že teď jsou všichni dobrovolníci zavaleni, není čas něco třídit, vyřazovat, přehledně nabízet. Taky že ještě teď, v tuto chvíli, uprchlíci raději nosí své věci, pokud to jen trochu jde. Že někde před stany a v chladu se z krabic oblečení těžko vybírá a zkouší. A když se věci válejí na zemi, není to zlý úmysl ani na jedné straně a není to pohrdání naší pomocí. Je to jen stav, který vznikl kvůli naléhavosti a překotnosti situace.

Do krabiček v popelnici nevidím. Nemohu tedy říct, zda to jídlo bylo vhodně zvolené pro lidi z Ukrajiny, zda se ho náhodou neocitlo příliš mnoho na jednom místě, zda třeba nebylo vadné. Ale viděla jsem fotky z Instagramu jedné známé umělkyně Ukazovala jídlo, které připravila jistě v té nejlepší vůli, ale po pravdě řečeno, já bych taky nevěděla, co to je a jak to jíst. Ta umělkyně pak psala, že rodina raději než aby bydlela u ní, požádala si o ubytovnu. Zdálo se mi, že to rodině nezazlívá. Nejspíš pochopila, že pro mnohé lidi z určitého prostředí může být pobyt v rodině žijící v jiném životním stylu stísňující a svazující. To zase může být ten druhý extrém, kterého se ve snaze pomoci můžeme dopouštět.

Lidé z Ukrajiny, kteří utekli ze své rodné země před válkou, jsou stejní jako my. Mají každý svou představu světa, své zvyklosti, svou hrdost a lidskou důstojnost. Navíc za sebou mají hrozné zážitky, někteří přišli o své blízké nebo o nich nic nevědí. Většinou jsou to ženy s dětmi, jejichž muži bojují za to, aby se mohly vrátit domů, ke svým bývalým životům, jak jen to půjde.

Je umění darovat a je umění dar přijmout. Pokud chceme pomoci v této situaci, je nejlepší se přímo ptát organizátorů pomoci a nehromadit nepotřebné věci. A někdy i věci, přiznejme si to,  které bychom sami nikdy nebyli schopni přijmout. Kosti, hadry, kůže.