Když Česká republika před třiadvaceti lety spolu s Polskem a Maďarskem vstoupila do NATO, bylo to pro mě potvrzení faktu, že konečně patříme k Západu, že jsme Západ. Tehdy to pro mě skutečně mělo především význam psychologický. Už to bylo osm let, co se rozpadla Varšavská smlouva. To údajně obranné vojenské uskupení, jehož jsme byli po desetiletí věrnými členy, přestože nás totéž uskupení vedené SSSR v roce 1968 vojensky okupovalo. Byl to skutečně pitvorný a neuvěřitelný svět, ve kterém jsme žili. Přiblížit ho mladším generacím bývá obtížné a když se to alespoň trochu podaří, většinou řeknou jen, že to byl bizár.
Před těmi třiadvaceti lety jsem měla pocit, že jsme konečně na té správné straně. Tehdy jsem se SSSR, pardon, nástupnického Ruska opravdu nebála. Měla jsem za to, že to tam sice půjde pomalu a s peripetiemi, ale že to půjde správným směrem. K demokracii, prosperitě, k míru. Zcela nepochybně ve mě zanechala hlubokou stopu všudypřítomná hesla o míru, pokojném soužití a spolupráci mezi národy, ke kterému spějeme jako lidstvo pod předvojem KSČ a SSSR, jimiž jsem byla od narození obklopena. Že ten předvoj nás vede leda tak do pekla, na to jsem přišla záhy, v již zmíněném roce 1968, ale že lidstvo by spolu mohlo žít bez konfliktu, to jsem zjevně vzala za své.
Jako bych nevěděla, že i na pískovišti se vždycky najde někdo, kdo si nárokuje cizí formičku či už hotovou bábovičku a že je dobré, když na bezpečnost v obci někdo dohlíží, protože někteří lidé mají problémy poctivostí. Že je dobré, když za námi někdo stojí ve chvíli, kdy si bývalá velmoc usmyslí, že uvede v život heslo Válka je mír a napadne vojensky sousední suverénní stát. Současně představitel útočníka vznese nehorázný požadavek na obnovení bývalé sféry vlivu této minulé velmoci. V ní jsme byli i my, naše republika. Tehdy Česká socialistická republika.
A na to je NATO. Aby se ty doby už nikdy nevrátily. A věřím, že NATO je i na to, aby Ukrajina zůstala suverénním státem, i když členem NATO není, ačkoli by jím být chtěla a měla by jím být. Kvůli bezpečnosti v Evropě pro nás všechny.
Ano, samozřejmě vím, že se NATO dá ledasco vytknout, že ne všechny úmysly paktu byly dobré a že ani ty dobré občas dobro nepřinesly. Ono ale zvláště při pohledu zpátky vypadá spousta věcí jinak, přehledněji a zdá se občas, že ani nebylo kam spěchat. Ale ten můj pocit dvaadvacet let trvající pocit, že je dobře, že jsme v NATO a že konečně zase oficiálně patříme k západní civilizaci, ten stále trvá. A v tuto chvíli je silnější než kdy jindy.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji vám za návštěvu i za vaše komentáře. Vave