Přeskočit na hlavní obsah

Prezident

 V posledních letech u nás mnoho lidí došlo k závěru, že prezident je tu jen k tomu, aby byl někdo na známkách (ale prosím vás, tu známku se Zemanem nechci, slýchám často na poště), aby měl kdo rozdat státní ocenění oblíbeným umělcům a aby někdo mohl podle své libovůle jmenovat či nejmenovat vládu a tento akt navíc co nejvíc protahovat, aby si to pořádně užil. Případně aby škodil jiným způsobem.

Rezignovali jsme pod tíhou reality posledních let na důstojnost této funkce, na její inspirativnost, vizionářský, filosofický a morální přesah, na to, že tato funkce má být vykonávána v souladu s právem i na prostou lidskost a slušnost toho, kdo tuto nejvyšší úřednickou funkci v našem státě zastává. Přesněji řečeno na to vše jsme museli od dob Václava Havla rezignovat.

Teď se stala Ukrajina a náš současný prezident, stejně jako při všech ostatních krizových událostech, drží bobříka mlčení a dodržuje zákaz vycházení, který mu zřejmě nařídil Hrad, to tajemné a nepřátelské zvíře, které okupovalo sídlo českých králů i sídlo T.G.M.

Teď se stala Ukrajina a my na vlastní oči vidíme, co to znamená, když mají občané svého prezidenta. Prezidenta, který za svůj stát bojuje, který se obrací k celému světu o pomoc pro svou napadenou vlast. Prezidenta, který povzbuzuje morálku vojáků i civilistů, který navštěvuje raněné a pláče za mrtvé. Prezidenta, který svou zem a její občany prostě nedá.

Vím, je ještě hodně brzo o tom psát, ještě nás čeká do prvního kola prezidentské volby více než devět měsíců. Ale není špatné si tuto myšlenku do sebe vložit a nechat ji růst a zrát, stejně jako zraje dítě v lůně matky. Myšlenku na to, že si volíme prezidenta nejen kvůli známkám, které stejně pak nikdo nechce, ale hlavně proto, aby byl viděn na místech, kde se v naší zemi i v našem světě něco stalo, a aby byl slyšet jeho hlas ve chvílích, kdy je národu těžko. Prezidenta, na kterého budeme moct být opět hrdí, ne se za něj stydět, jako je tomu teď.

Za sebe bych byla také ráda, kdybychom napříště měli skutečnou první dámu. Takovou, která dokáže pomáhat, která dokáže konejšit i povzbuzovat všechny, kteří to potřebují a kteří to od ní právem očekávají.

Komentáře

Okomentovat

Děkuji vám za návštěvu i za vaše komentáře. Vave

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...
2 komentáře
Celý článek

Anděl číslo 14

Jednoho dne mi začalo u plotu naproti mému křesílku něco chybět a to něco byl anděl. Hledala jsem ho na internetu, andělé jsou přece všude, a taky jsem ho tam našla. Jmenuje se Anděl číslo 14 a pochází z Atelieru Petrlenka. Anděl, který se narodil zjevně pro toto místo a pro mě. Kdysi jsem občas psávala Sally nebo prezidentovi. Pohříchu tomu socialistickému, ale jiný tehdy nebyl k mání, Ostatně, bylo to jen v duchu a určitě je to už dávno promlčeno. Mé dopisy bývaly dlouhé, spletité, s mnohými odbočkami a podrobnostmi, a psávala jsem je i několik dnů, dokud jsem se ze svých hříchů, nejistot, křivd, trápení a ústrků nevypsala. Později jsem stejně dlouze mluvila s tátou nebo s mou první fenkou Píďou, kteří mě neviditelně doprovázeli, kdykoli jsem je potřebovala. Až o hodně později jsem si uvědomila, že vlastně hovořím sama se sebou. Dělám to čím dál častěji. Možná je to tím, že můj čas je už svobodný. Možná je to zahradou, ve které často sedávám a vedu dialog sama se sebou i s okolním sv...
Celý článek

...a lůza pod platanem...

  …V mém okolí tu písničku znali všichni, měli jsme ji naposlouchanou z šumících magnetofonových pásků. V těch zhruba patnácti letech jsme asi nechápali přesně, co to znamená. Písnička prostě byla namířená proti komunistům, tak jsme to brali. Někomu se při poslechu možná promítal dav z francouzské revoluce, jinému revolucionáři z Velké říjnové revoluce, kterou spáchali v listopadu, někdo možná viděl před očima Moskevské procesy či procesy u nás po roce 1948. Každý si mohl (a dodnes může) textu najít potvrzení svého názoru, svého pohledu na svět, svého pohledu na právo, na spravedlnost, moudrost a svobodu. Ale myslím, že my všichni, kdo jsme si Kryla zpívali, jsme měli jasno. Věděli jsme, že u nás je kvůli komunistům útlak a že ten svobodný svět je za železnou oponou. Možná proto, že byl tak vzdálený a nedosažitelný, získali mnozí časem představu, že je to svět ideální, kde se jaksi všechno děje samo a kde se všichni budou mít skvěle. Všichni! Což je myšlenka sice zajímavá a lákavá,...
Okomentovat
Celý článek