Raz, dva, tři, teď!

Odpočítávání a střih. Dnes už asi většina lidí ví nebo alespoň tuší, že náš svět se jedním okamžikem naprosto změnil. Nadlouho.

Bude-li vůbec.

24. únor 2022 je datum, na které nikdy nezapomeneme. Kdysi ten den začínala v Praze Matějská pouť. Letos začala válka na Ukrajině, kterou napadlo Putinovo Rusko. Ale není to jen Ukrajina, proti komu Putin směřoval svůj výpad. Zasáhl i nás, náš svět, naše jistoty, naši budoucnost.

Měli jsme všechno a bylo nám to často málo, protože jsme si to neuvědomovali nebo si to nechtěli připustit. V mnoha ohledech zažijeme krok zpátky, možná i několik. Ekonomický dopad je jistý, politicky se budeme vracet do období studené války, luxus pustit do našeho světa proti němu cílené dezinformace si proto asi nebudeme moct hned tak dovolit a utrpí tak svoboda slova. Bude to často bolet a nebude se nám to mnohdy líbit.

Ale v mnoha ohledech jsme už v tuto chvíli udělali několik kroků vpřed.

Někdo ztratil poslední iluze a jiný se zbavil sebeklamu, s nímž nahlížel na Putinovo Rusko.

Obnažili se naplno ti, kdož k těm iluzím i sebeklamu napomáhali.

Stmelila se Evropa i NATO.

Objevila se obrovská vlna solidarity s lidmi z Ukrajiny, s Ukrajinou.

Myslíme na uprchlíky i na jejich zvířata, pomáháme jim.

Začínáme si uvědomovat, že to není otázka pár stovek či tisícovek lidí a pár dnů, možná týdnů. Vidíme, že pomoc bude potřebovat mnohem víc lidí a že to potrvá dlouho a začínáme se na to připravovat.

Je draho. Draho bylo už před napadením Ukrajiny. Jedním z důvodem je to, že se Putin na tuto válku chystal dlouhodobě i tím, že Gazprom před letošní zimou nenaplnil zásobníky plynem a zvedl tak ceny energií. Následně se pak zdražilo všechno a nejspíš se zdražovat bude, protože cena energií poroste dál, roste cena pohonných hmot.

Jsou lidé, na které to dopadá opravdu hodně, a přesto pomáhají těm, kteří jsou na tom ještě hůř. Jsou lidé, kteří pomáhat nemohou, i když by rádi, protože by sami potřebovali pomoc. A jsou lidé, kteří říkají, co je mi do nich, mně také nikdy nikdo nepomohl, nepomůže. Naštěstí těch prvních je většina. Je jasné, že pomoc uprchlíkům z Ukrajiny na nich nemůže ležet trvale, že bude muset pomoct stát i Evropská unie.

Ale pomáhat lze i jinak. Slovem, radou, jak se co nejlépe a nejdříve orientovat v našich zvyklostech, přijetím ukrajinských dětí do škol a přijetím všech lidí, kteří jsou kvůli jimi nezaviněné válce, dočasně bez domova, do běžného života v rámci místních komunit.

Taky bychom neměli zapomenout, že každý Rus není příznivec a zastánce Putina. Že mnozí Rusové žijí u nás právě proto, že jeho sympatizanti nejsou a že za jeho agresi nemohou. A rozhodně za ni nemohou rusky mluvící děti, ať už jejich rodiče mají jakékoli mínění.

Náš svět se na dlouho změnil, i když navenek to tak ani nevypadá. Stále můžeme jít do kina, jet či letět skoro kamkoli na dovolenou, povídat si s přáteli skoro na celém světě. Pro nás starší se možná změnil napořád, protože získat znovu důvěru k Rusku bude trvat hodně dlouho, až bude po všem.

Až bude po všem…

Nikdo nedokáže říct dopředu, kdy a jak to bude a co bude, protože to „co bude“ máme ve svých rukou my.

Nevěřím v to, že naše (ne)budoucnost je v rukách jednoho člověka s vyšinutou myslí.

To on budoucnost nemá.

Na rozdíl od nás.