Střípky z posledních dnů

 Měla jsem tu na část jarních prázdnin vnoučata a pak jsem se pustila do šití polštářků pro malé uprchlíky z Ukrajiny. Šiju jich šest a stále ještě nejsou hotové, i když už chybí jen málo. Topy mám ušité i proquiltované a jako vždycky se mi moc nechce do dodělávek, do ušití celého polštářku. A tak prokrastinuju u počítače i na zahradě a pouštím se teď do psaní, které jsem kvůli šití odložila.

V pátek jsem byla s vnoučaty v Nymburce. Hodně času jsme strávili na špičce hráze u přístaviště. Děti sbíraly mušle a já jsem seděla na kameni a vnímala vůni a sílu vody. Pak jsme přešli kousek dál, k jiné vodě, kde bývají na břehu kačenky a nutrie. Potkali jsme tam skupinu mladých žen s dětmi. Zaslechla jsem něco jako ruštinu, možná to i ruština byla. I když je pro mě obtížné oslovovat cizí lidi, nemohla jsem jinak, než jít blíž a zeptat se jedné z žen, zda jsou z Ukrajiny. Kývla, že ano. V tu chvíli jsem zapomněla všech asi tak pět ruských slov, které si možná ještě pamatuju ze školy, a beze slov jsem ji obejmula. Ona mě také objala. 

Říkala jsem jí, že ji u nás vítám a že věřím, že se budou moc vrátit, přála jsem jí, aby se jim u nás líbilo. Aby byli zdraví a aby Ukrajina zvítězila a já nevím, co všechno ještě jsem řekla. Ona mi děkovala, že jsme všichni skvělí a hodní, jak pomáháme. I ona mi přála zdraví a ještě asi mnohé další. V tu chvíli jsem byla trochu mimo, byly to hodně silné emoce. Maminky s dětmi, úplně obyčejné ženy, k nerozeznání od těch našich. Jenže ony se po vycházce s dětmi nemohou vrátit do svých domovů, protože ty domovy jsou hrozně daleko a možná už ani neexistují. Ty ženy s dětmi půjdou možná do nějaké ubytovny, možná do bytu, který jim někdo laskavý zapůjčil. Mají tam pár svých věcí, stejně jako jejich děti, ale domov to není. 

Doufám, že naše solidarita je většinová a že bude vytrvalá a dlouhodobá. Doufám a věřím, že těch lidí, kteří nemají dostatek představivosti, aby si představili sami sebe v podobné situaci, je u nás menšina.

Na výletech s vnoučaty jsem viděla první rozkvetlé letošní tulipány a narcisy. A předevčírem jsem objevila první poupata narcisek i na své zahrádce. Jsou úplně miniaturní. Tak mrňavé, že jsem začala být na pochybách, jestli to se svou zálibou v malých kultivarech rostlin už trochu nepřeháním. Zvláště když vidím tak, jak vidím, a přidřepnout ke kytce sice zvládnu dobře, ale se zvedáním už je to slabší.

Taky jsem minulý týden absolvovala dlouho očekávané vyšetření. Naštěstí neobjevilo nic hrozivého. Přesněji řešeno, neobjevilo nic. To je určitě dobrá zpráva. Ta špatná je, že mé obtíže jsou setrvalé, možná i trochu horší. Úplně přesně nevím, jak s tím naložit. Možná je načase začít si pomalu zvykat na stav, kdy doktor sice ví, čím to je, ale slušná výchovu mu zabraňuje říct mi, abych se podívala do občanky.

Včera večer jsem vedla marnou debatu s duchovním člověkem, skvělým muzikantem, účinným městským šamanem. Bylo to obtížné, protože neumím anglicky a tak jsem musela používat překladač a kontrolovat si i zpětný překlad, zda smysl sdělení zůstal zachován. Mnohem obtížnější ale bylo vstřebat to naprosté míjení se. Popření toho, co se teď děje.

Vše začalo mou nevěřícnou reakcí na video s malými, nejprve se na sebe mračícími a poté se objímajícími hošíky, jeden má na tváři ruskou a druhý ukrajinskou vlajku. Psala jsem: ... Musím se Tě zeptat. Vrátil ruský chlapec všechny hračky, které ukradl tomu ukrajinskému? Opravil a nahradil ty, které rozbil? A co chlapcovi mrtví příbuzní? Co jeho mrtvý táta, babička, bratr? Kdo je ukrajinskému chlapci vrátí?

...uvědomte si, že znáte jen část příběhu... Strana, která vyprovokovala převrat na Ukrajině, byl západ... USA dělali to a to tam a tam... každý viní jen Rusko... je třeba odpouštění...

To jsou taky jen střípky toho, co jsem se dozvěděla. Nemohla jsem pochopit, že někdo upírá, že vůbec může upírat Ukrajině právo na převrat, na změnu režimu, na odklon od Ruska, a jak může popírat, že by změna vznikla z vůle občanů Psala jsem: "Ale to je jako bys upíral právo na náš převrat v roce 1989. Nemůžu tomu uvěřit."

Všechno prý je mocenská hra. "Hra je hra. Pokud od ní nejste schopni ustoupit a podívat se z odstupu, zůstanete zapojeni do hry." Napsala jsem: "Možná je zapojen ve hře ten, kdo v ní věří."

Taky jsem viděla na facebooku, jaké věci sdílí ten, kdo ubytoval uprchlíky z Ukrajiny. Nepochopitelné. A jaké hrůzy a nesmysly sdílí ten, kdo by nikomu ani kůrku nepodal.

Je jaro. Oficiálně i ve skutečnosti. Sice přes noc stále ještě zamrzá pítko pro ptáky, ale přes den je teplo. Krásně teplo na sezení, ale na šití v ruce ještě ne. Fouká studeně a za chvíli se mi ztrácí z prstů cit a z těch prstů pak jehla. Ale bosky se už chodit dá, ne jen tak se projít tam a zpátky, jako to dělám v zimě.

Snažím se doplnit si a rozšířit znalosti a čtu o situaci na Ukrajině a jejich příčinách mnohé. Osvětlují se mi některé detaily a dozvídám se další souvislosti, o kterých jsem nevěděla. Ale moje přesvědčení a pocit, který mám od prvního dne války, kdy 24. února napadl Putin Ukrajinu, ty zůstávají stejné. Je to neodpustitelná agrese vůči svébytné Ukrajině a Putin Rusku tu válku prohraje, i kdyby ji nakrásně vyhrál. Což já nepřipouštím, nevěřím, že se to stane. Ukrajina vytrvá a tím vyhraje. Věřím, že ji v tom nenecháme. My, takzvaný Západ.