Přeskočit na hlavní obsah

Tepláky

Na zdí mé facebookové přítelkyně jsem viděla zkopírovaný kousek rozhovoru tří žen. Tedy alespoň podle jmen to byly ženy a ty psaly toto:

* Také to říkám, když jsem viděla ty vystajlované draze oblečené matky s dětičkami jako ze žurnálu a když jsem to jedné diskuzi napsala lidé mě málem ukamenovali...

* Tohle mne take zarazilo... dokonala manikura, ciste děti... nedovedu si prestavit nekolik dnu a nekolik noci na ceste bez prenocovani v hotelu a vypadat jako ze zurnalu

* Já jsem si představovala, že když někdo utíká před válkou uteče třeba v teplácích a děti zabalené v dece!!!!

* Nápodobně dovolila jsem si komentovat vstup do ZOO za  Kč  korunu pro Ukrajinské...

Víc tam toho už nebylo vidět, ale můžu si to domyslet. Nebo snad raději ani ne. Raději snad ani nekoukat do hlav těch bystrozrakých dam, které vidí dokonalou manikúru na ženách, jenž prchají před válkou, a které, jen považte, pani, zapomněly své děti zabalit jen do deky a sobě obléct staré tepláky. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...

Anděl číslo 14

Jednoho dne mi začalo u plotu naproti mému křesílku něco chybět a to něco byl anděl. Hledala jsem ho na internetu, andělé jsou přece všude, a taky jsem ho tam našla. Jmenuje se Anděl číslo 14 a pochází z Atelieru Petrlenka. Anděl, který se narodil zjevně pro toto místo a pro mě. Kdysi jsem občas psávala Sally nebo prezidentovi. Pohříchu tomu socialistickému, ale jiný tehdy nebyl k mání, Ostatně, bylo to jen v duchu a určitě je to už dávno promlčeno. Mé dopisy bývaly dlouhé, spletité, s mnohými odbočkami a podrobnostmi, a psávala jsem je i několik dnů, dokud jsem se ze svých hříchů, nejistot, křivd, trápení a ústrků nevypsala. Později jsem stejně dlouze mluvila s tátou nebo s mou první fenkou Píďou, kteří mě neviditelně doprovázeli, kdykoli jsem je potřebovala. Až o hodně později jsem si uvědomila, že vlastně hovořím sama se sebou. Dělám to čím dál častěji. Možná je to tím, že můj čas je už svobodný. Možná je to zahradou, ve které často sedávám a vedu dialog sama se sebou i s okolním sv...

Sytit duši

 Možná si někdo řekne, že je to nějaký ezo blábol, ale já vím, že tomu tak není, i když je to velice podivné a zvláštní. V noci, někdy kdy teprve začínal můj narozeninový den, jsem se ocitla v tom křehkém stavu mezi sněním a bděním, který rezonoval otázkami: Proč jsi na světě? Co tu vlastně máš dělat? O čem je život? Co je tvým úkolem? Těžko říct, jestli se někdo ptal mě přímo, nebo jsem naslouchala cizímu rozhovoru, nejspíš to bylo obojí. A taky nevím, zda jsem odpovídala já, nebo jsem tu odpověď jen zaslechla, zaznamenala. A ta odpověď zněla: Máš sytit (svou) duši. A já jsem hned a naprosto přesně věděla, co je tím myšleno. Celý ten stav připomínal něco, co jsem zažila před pár lety ve tmě, navazoval na to. Tehdy jsem snad každý den ze svého šestidenního pobytu měla nějakou vizi. Jako by se rozhrnul závěs a já jsem mohla zahlédnout něco, co jsem dříve neviděla. Odkryly se vždy v nějaké oblasti všechny vazby, skutečnosti, souvislosti, bylo to světelné, jasné, by...