... jako Pretty Women

 Vím dobře, že bych ještě měla ležet, můj milý anděli, a když už, tak bych měla dokončit to zamyšlení nad různými matkami, zvláštním přístupem k zákonům a soudržných osobních integritách, ale když ono mi to nedalo. Konečně mě napadlo, proč jsem stále schovávala ty věci. Věci, které jsem si v průběhu posledních deseti let pracovního života nakoupila na různé příležitosti. Jako třeba na synovu svatbu a taky na nějaké pracovně-společenské události. Takové ty klasické kousky, co se neonosí a neokoukají. Taky věci, které se mi líbily a koupila jsem si je ve velikosti, kdy mi sice byly, ačkoli ty o číslo větší mi byly lépe. Jenže, když ještě sundám kilo dvě, byly by mi pak velké, to dá rozum.

Jako třeba ta světle hnědá sukně s bílými puntíky. Kdyby zrovna ten večer, kdy jsem si ji donesla domů, nedávali Pretty Women, tak by mě to ani netrklo. Ona teda měla celé šaty a nebyla takový pinďa jako já, ale elegance to i tak byla. Bodejď by ne, za tu cenu! Určitě bych ji dávno raději vytěsnila, jenže k té sukni je stále ještě přišitá cenovka. Stejně k další sukni, černé a slavnostní, a je i ve vytoužených pepito kalhotách. Všechno akvizice z posledního roku v práci, asi ty věci měly sloužit jako záchranné plachty, které mi pomůžou dostat se ze zálivu Vyhoření. To se nakonec povedlo až těšení se na cestu po žhavých uhlících, přihlásila jsem se v únoru a šla po nich pak začátkem září, ale už i nim jsem musela ujít kus své cesty a pak pokračovat a další září po uhlících jsem se konečně z toho zálivu dostala, vyměnila jsem peníze za svobodu a slavnostní oblečení za to zcela neformální.

No ale ty sukně a šaty a kalhoty a saka stále zůstávaly ve skříni. Bez ohledu na věk a váhu a absenci příležitostí. Nedokázala jsem je hodit do charitativního kontejneru, na to byly moc pěkné, ale ani prodat, protože bych nevěděla, co si za ně říct (já vím, někde jsou i visačky, ale stejně). A navíc bych je musela fotit, někde vystavit, a pak balit a hlídat, jestli přišly peníze...

A teď je u nás v republice spousta mladých i starších žen, které přišly v zimním oblečení, a možná si hledají práci nebo jen chtějí na jaře hezky vypadat. Klasika snad nikoho neurazí, všechnu uvolněnou a občas bláznivou módu jsem si nechala. Tak to všechno balím, přidávám skoro nové kožené sako, které jsem podědila, i skoro nový ještě zimní bundokabát, a taky všechny ty střevíčky k tomu oblečení, protože takové boty už nosit nechci. Trička a halenky, které ušly předchozím čistkám šatníku, protože mi jich bylo líto, jenže už mi nikdy nebudou, a i kdyby byly, už bych je nenosila.

Balím kus své minulosti, který jsem teprve teď dokázala zcela odstřihnout. Ještě přežehlit to bílé sako a přišít neviditelnou nití kus vypáraného podsazení u té úplně nové sukně, které se ve skříni bůhví proč neviditelně vypáralo. Ještě krabici pořádně zabalit a odnést na poštu.

Třeba se ty věci budou některým ženám hodit, Třeba se některá z nich v nich bude cítit jako Pretty Women. Pro mě a za mě.