Přeskočit na hlavní obsah

Kousek okolního světa

 Před pár dny jsem dávala na facebook obvyklou zenovou fotku ze zahrady. Snímky pořizuju ze svého křesílka, z něhož koukám na jezírku, na celou zahradu a také na tebe, můj milý anděli. Loni touto dobou rostl za tvými zády v sousední zahradě mohutný zimostrázový keř, na jehož zeleném pozadí jsi krásně vyniknul. Zkraje léta ho soused ostříhal do poměrně malé šišaté kostky. Těšila jsem se, že kostka časem obroste a že to zase bude hezký pohled, ale bohužel se do keře pustil zavíječ zimostrázový a velice záhy ho zlikvidoval, stejně jako další podobný keř u plotu v zadní části zahrady.

Najednou se můj výhled z křesílka zcela změnil. Nejenže se narušila rovnováha výsadby v mé zahradě, která s tím keřem za plotem počítala, ale za tebou, milý anděli, vznikl průhled do sousedních zahrad. To by samo o sobě nebylo špatné, většinou je dobře, když se zrak může rozletět do dáli a čerpat obrazy z okolí, jenže když mohu já koukat ven, je jasné, že lidi zvenku mohou koukat dovnitř. To je něco, o co na svém křesílku opravdu nestojím. Mám teď pocit, jako by mi někdo koukal do pokoje. Co do pokoje, přímo do postele! A jako by na tom nebylo dost, tak se mi ve výhledu objevil trpaslík.

Nejsem žádný rasista a proti trpaslíkům nic nemám. Na některých zahradách se mi naopak líbí a musím přiznat, že kdyby se mi podařilo někde potkat starého trpaslíka, jehož zjev sice nedokážu popsat, ale zcela nepochybně bych ho poznala na první pohled, tak bych nejspíš neodolala a někam do zahrady bych ho umístila. Sousedův trpaslík v červeném oblečku a se žlutou květinou v ruce není ten případ, i když je docela roztomilý. Loni, po vykopání uschlého zimostrázu, stál na místě, odkud jsem na něj z naší zahrady neviděla. Jenže letos, při jarních úpravách, se trpaslík ocitl na místě, kde ho nelze přehlédnout, pokud se dívám na tebe, můj milý anděli. Asi to tak má být. Ostatně, sousedi by si žádný umělecký objekt nejspíš ani nepořídili, kdybych si do zahrady nedala tebe. A těší se z něj nejspíš úplně stejně, jako já se těším z tebe.

Stejně jako sousedův zimostráz a po něm výhled přes zahrady si přivlastňuju i výhled z okna. Ačkoli se vzrostlými borovicemi, které mám v zorném poli, kdykoli sedím u počítače, nemám vůbec nic společného, tvoří pevnou a zdánlivě neměnnou součást mého světa. Když jsme se nastěhovali, z kuchyně jsem přes ulici koukala na zděnou obloukovitou bránu bývalého statku a za ní na několik stavení. Ten výhled se mi líbil. Po dvou letech objekt někdo koupil a bránu i stavení, až na jeden domeček, zcela zboural. Dominantou výhledu se staly vzrostlé stromy na konci rovné části pozemku. Část z nich letos na konci zimy majitelé pokáceli a mně se přes několik bříz otevřel výhled k obzoru. Nejdřív jsem si nemohla zvyknout, ale teď se mi pohled z okna až k obzoru tuze líbí.

Dívala jsem se včera skrze plot na trpaslíka i dál do zahrad a myslela na to, jak snadno se může změnit svět, který nás obklopuje a který považujeme za pevný. Nejde jen o keř za plotem, ale stejně rychle nám mohou zmizet mnohem důležitější jistoty, na kterých jsme stavěli. Bydlení, zaměstnání, vztahy. Mohou nám zrušit či posunout autobus, kterým jsme dojížděli třeba do práce, zavřít obchod v obci, přeložit patchworkovou výstavu do jiného města.

A najednou je všechno jinak. Ten kousek okolního světa, který jsme si vypůjčili do světa svého, náhle chybí. S chybějícím keřem za plotem je to jednoduché. Buď si na nový výhled zvyknu, případně budu doufat, že tam třeba soused zasadí jiný keř, i když je to v tuto chvíli velice nepravděpodobné, nebo se ten průhled pokusím něčím zaclonit.

Jen mám teď potíž s tím, že jsem si na ten volný prostor na plotem už začala zvykat. A pak, co když to má být právě takhle? Co když něco udělám a zase se změní okolnosti a já zase budu vymýšlet, jak to změnit? Co když je nejlepší nechat věci plynout?

Dívám se na tebe, milý anděli, ale ty jako obvykle mlčíš a zlehka se pohybuješ ve větru a kousek od tebe stojí na zemi trpaslík v červeném oblečku.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...

Anděl číslo 14

Jednoho dne mi začalo u plotu naproti mému křesílku něco chybět a to něco byl anděl. Hledala jsem ho na internetu, andělé jsou přece všude, a taky jsem ho tam našla. Jmenuje se Anděl číslo 14 a pochází z Atelieru Petrlenka. Anděl, který se narodil zjevně pro toto místo a pro mě. Kdysi jsem občas psávala Sally nebo prezidentovi. Pohříchu tomu socialistickému, ale jiný tehdy nebyl k mání, Ostatně, bylo to jen v duchu a určitě je to už dávno promlčeno. Mé dopisy bývaly dlouhé, spletité, s mnohými odbočkami a podrobnostmi, a psávala jsem je i několik dnů, dokud jsem se ze svých hříchů, nejistot, křivd, trápení a ústrků nevypsala. Později jsem stejně dlouze mluvila s tátou nebo s mou první fenkou Píďou, kteří mě neviditelně doprovázeli, kdykoli jsem je potřebovala. Až o hodně později jsem si uvědomila, že vlastně hovořím sama se sebou. Dělám to čím dál častěji. Možná je to tím, že můj čas je už svobodný. Možná je to zahradou, ve které často sedávám a vedu dialog sama se sebou i s okolním sv...

...a lůza pod platanem...

  …V mém okolí tu písničku znali všichni, měli jsme ji naposlouchanou z šumících magnetofonových pásků. V těch zhruba patnácti letech jsme asi nechápali přesně, co to znamená. Písnička prostě byla namířená proti komunistům, tak jsme to brali. Někomu se při poslechu možná promítal dav z francouzské revoluce, jinému revolucionáři z Velké říjnové revoluce, kterou spáchali v listopadu, někdo možná viděl před očima Moskevské procesy či procesy u nás po roce 1948. Každý si mohl (a dodnes může) textu najít potvrzení svého názoru, svého pohledu na svět, svého pohledu na právo, na spravedlnost, moudrost a svobodu. Ale myslím, že my všichni, kdo jsme si Kryla zpívali, jsme měli jasno. Věděli jsme, že u nás je kvůli komunistům útlak a že ten svobodný svět je za železnou oponou. Možná proto, že byl tak vzdálený a nedosažitelný, získali mnozí časem představu, že je to svět ideální, kde se jaksi všechno děje samo a kde se všichni budou mít skvěle. Všichni! Což je myšlenka sice zajímavá a lákavá,...