Kousek okolního světa

 Před pár dny jsem dávala na facebook obvyklou zenovou fotku ze zahrady. Snímky pořizuju ze svého křesílka, z něhož koukám na jezírku, na celou zahradu a také na tebe, můj milý anděli. Loni touto dobou rostl za tvými zády v sousední zahradě mohutný zimostrázový keř, na jehož zeleném pozadí jsi krásně vyniknul. Zkraje léta ho soused ostříhal do poměrně malé šišaté kostky. Těšila jsem se, že kostka časem obroste a že to zase bude hezký pohled, ale bohužel se do keře pustil zavíječ zimostrázový a velice záhy ho zlikvidoval, stejně jako další podobný keř u plotu v zadní části zahrady.

Najednou se můj výhled z křesílka zcela změnil. Nejenže se narušila rovnováha výsadby v mé zahradě, která s tím keřem za plotem počítala, ale za tebou, milý anděli, vznikl průhled do sousedních zahrad. To by samo o sobě nebylo špatné, většinou je dobře, když se zrak může rozletět do dáli a čerpat obrazy z okolí, jenže když mohu já koukat ven, je jasné, že lidi zvenku mohou koukat dovnitř. To je něco, o co na svém křesílku opravdu nestojím. Mám teď pocit, jako by mi někdo koukal do pokoje. Co do pokoje, přímo do postele! A jako by na tom nebylo dost, tak se mi ve výhledu objevil trpaslík.

Nejsem žádný rasista a proti trpaslíkům nic nemám. Na některých zahradách se mi naopak líbí a musím přiznat, že kdyby se mi podařilo někde potkat starého trpaslíka, jehož zjev sice nedokážu popsat, ale zcela nepochybně bych ho poznala na první pohled, tak bych nejspíš neodolala a někam do zahrady bych ho umístila. Sousedův trpaslík v červeném oblečku a se žlutou květinou v ruce není ten případ, i když je docela roztomilý. Loni, po vykopání uschlého zimostrázu, stál na místě, odkud jsem na něj z naší zahrady neviděla. Jenže letos, při jarních úpravách, se trpaslík ocitl na místě, kde ho nelze přehlédnout, pokud se dívám na tebe, můj milý anděli. Asi to tak má být. Ostatně, sousedi by si žádný umělecký objekt nejspíš ani nepořídili, kdybych si do zahrady nedala tebe. A těší se z něj nejspíš úplně stejně, jako já se těším z tebe.

Stejně jako sousedův zimostráz a po něm výhled přes zahrady si přivlastňuju i výhled z okna. Ačkoli se vzrostlými borovicemi, které mám v zorném poli, kdykoli sedím u počítače, nemám vůbec nic společného, tvoří pevnou a zdánlivě neměnnou součást mého světa. Když jsme se nastěhovali, z kuchyně jsem přes ulici koukala na zděnou obloukovitou bránu bývalého statku a za ní na několik stavení. Ten výhled se mi líbil. Po dvou letech objekt někdo koupil a bránu i stavení, až na jeden domeček, zcela zboural. Dominantou výhledu se staly vzrostlé stromy na konci rovné části pozemku. Část z nich letos na konci zimy majitelé pokáceli a mně se přes několik bříz otevřel výhled k obzoru. Nejdřív jsem si nemohla zvyknout, ale teď se mi pohled z okna až k obzoru tuze líbí.

Dívala jsem se včera skrze plot na trpaslíka i dál do zahrad a myslela na to, jak snadno se může změnit svět, který nás obklopuje a který považujeme za pevný. Nejde jen o keř za plotem, ale stejně rychle nám mohou zmizet mnohem důležitější jistoty, na kterých jsme stavěli. Bydlení, zaměstnání, vztahy. Mohou nám zrušit či posunout autobus, kterým jsme dojížděli třeba do práce, zavřít obchod v obci, přeložit patchworkovou výstavu do jiného města.

A najednou je všechno jinak. Ten kousek okolního světa, který jsme si vypůjčili do světa svého, náhle chybí. S chybějícím keřem za plotem je to jednoduché. Buď si na nový výhled zvyknu, případně budu doufat, že tam třeba soused zasadí jiný keř, i když je to v tuto chvíli velice nepravděpodobné, nebo se ten průhled pokusím něčím zaclonit.

Jen mám teď potíž s tím, že jsem si na ten volný prostor na plotem už začala zvykat. A pak, co když to má být právě takhle? Co když něco udělám a zase se změní okolnosti a já zase budu vymýšlet, jak to změnit? Co když je nejlepší nechat věci plynout?

Dívám se na tebe, milý anděli, ale ty jako obvykle mlčíš a zlehka se pohybuješ ve větru a kousek od tebe stojí na zemi trpaslík v červeném oblečku.