Přeskočit na hlavní obsah

Odkopaní "učitelé"

Věřím, že jsem součást světa, který mě přesahuje. Který přesahuje všechna stvoření na naší planetě, celou Zemi i veškerý vesmír. Věřím, že kvantová fyzika dokáže vysvětlit mnohé z jevů, jichž jsme svědky, přestože se vlastně ani neměly stát. Věřím, že můžeme vytvářet a přetvářet sami sebe a tím i měnit svou realitu. Věřím, že existuje mnoho technik, vědomostí a zkušeností, které se dají poznat, které dokáže dobrý učitel předat, a které dokážou postrčit člověka blíž sama k sobě. 

Lidí, kteří se snaží napomáhat druhým k růstu, je dnes spousta. Od těch pokorných a vědomých, kteří o sobě často neradi mluví jako o učitelích, po různé šarlatány, kterým dělá dobře používat svou moc a kteří ze svých klientů těží.

Mám čím dál silnější pocit, že tato doba mohutně odděluje duchovní zrno od duchovních plev. Odkopávají se ti, kdož při své práci s lidmi používají manipulaci a kdož pracují s jejich strachem tak, aby své klienty k sobě ještě více navázali, namísto aby jim pomáhali se postavit na vlastní nohy. A pak jsou ještě duchovní vůdci, kteří dopadli stejně jako Putin. Zahleděli se do sebe a věří jen své pravdě. Přestali se sami učit, zkoumat sebe i svět a přemýšlet o tom.

Vážím si všech duchovních lidí, kteří zůstali sami sebou, kdo jsou rovní, poctiví a silní. Těch, kteří pomáhají, kteří mají stále co nabídnout a kteří neváhají to své jen tak obyčejně darovat. Děkuju jim. A těm ostatním, kdož zneužívají svou moc nad lidmi, kdož se jí opájejí, těm bych chtěla jen připomenout dávnou zkušenost, že kdo s čím zachází, tím také schází. 

Jednou všichni narazíme na svůj vlastní otisk, který tu s každým svým dechem zanecháváme.

Viděla jsem to ve tmě, milý anděli, viděla, slyšela, cítila. A tma nelže.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jsme odlišní - a co s tím?

  Můj milý anděli, kopíruju sem komentář, který jsem napsala na facebook. Poslední dobou píšu něco podobného často, tak si to sem odložím. Tohle byla reakce na tři mini příběhy, kde autor narazil na hloupost (jak to nazývá) tří žen, které se oháněly lživými tvrzeními, aniž by o nich přemýšlely. Vadí mi už celé roky, když se lidé, kteří volili jinak než my a kteří smýšlejí jinak než my, označují za hloupé, zlé, zmanipulované a zatracují se. Nu, někdy takoví i jsou a někdy nad nimi také lámu kříž. Ale v zásadě si myslím, že je to naše veliká chyba, když si pohled na odlišně uvažující lidi takhle zjednodušujeme. Tak jsem napsala:   Největší hloupostí, kterou udělal lidský pokrok, bylo to, že sebral lidem víru. Víra už dávno nebyla středobodem světa, jako tomu bývalo ve středověku, ale byla to útěcha a také vysvětlení, proč se nemám tak dobře, jako se mají ostatní. Po odehnání víry zbyla ve světě i v lidských duších díra a tu od té doby naplňují samé špatné věci. Marxismus-leninis...

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...

Anděl číslo 14

Jednoho dne mi začalo u plotu naproti mému křesílku něco chybět a to něco byl anděl. Hledala jsem ho na internetu, andělé jsou přece všude, a taky jsem ho tam našla. Jmenuje se Anděl číslo 14 a pochází z Atelieru Petrlenka. Anděl, který se narodil zjevně pro toto místo a pro mě. Kdysi jsem občas psávala Sally nebo prezidentovi. Pohříchu tomu socialistickému, ale jiný tehdy nebyl k mání, Ostatně, bylo to jen v duchu a určitě je to už dávno promlčeno. Mé dopisy bývaly dlouhé, spletité, s mnohými odbočkami a podrobnostmi, a psávala jsem je i několik dnů, dokud jsem se ze svých hříchů, nejistot, křivd, trápení a ústrků nevypsala. Později jsem stejně dlouze mluvila s tátou nebo s mou první fenkou Píďou, kteří mě neviditelně doprovázeli, kdykoli jsem je potřebovala. Až o hodně později jsem si uvědomila, že vlastně hovořím sama se sebou. Dělám to čím dál častěji. Možná je to tím, že můj čas je už svobodný. Možná je to zahradou, ve které často sedávám a vedu dialog sama se sebou i s okolním sv...