Přeskočit na hlavní obsah

Velkorysost

 Dnes o prvomájovém ránu jsem na fb odpovídala na jeden příspěvek týkající vztahů na naší politické scéně. Psala jsem mj., že ve vztazích opozice s vládními stranami schází velkorysost. Opozice nechce dovolit, aby si vláda připsala cokoli dobrého, proto ji málokdy v tom dobrém podpoří, a naopak, když současná opozice byla u vlády, byla schopná si přivlastnit jakýkoli úspěch, ať za ním stál kdokoli. A dál už to o politice nebude, potřebovala jsem jen dostat na scénu téma velkorysosti, které mi zůstává v hlavě celý den.

Přes dvacet let jsem měla šéfa, majitele firmy, který jako správný křesťan říkával „přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno“. K jeho cti nutno uznat, že to nejen říkal, ale on tak i jednal. V soukromém životě, ale i mezi obchodními partnery a tak vůbec všeobecně. To byl nejspíš jeden z hlavních důvodů, proč jsem ve firmě vydržela tak dlouho. Šéf jednal férově, držel slovo a byl v mnoha ohledech velkorysý. A řekla bych, že se mu to dost i vracelo. Alespoň většinu času. Pak jako by se začala ta velkorysost trochu ztrácet. Možná se šéf s postupujícím věkem změnil, možná získal pocit, že se mu velkorysost nevrací, že se mu nevyplácí.

Nedávno probíhala akce Ukliďme Česko. Jsou lidé, kteří se jí účastní pravidelně a zcela samozřejmě. Jiní říkají „proč bych uklízel po někom, já jsem ten nepořádek neudělal“, další neříkají nic. Možná proto, že ten bordel mají více či méně na svědomí, a myslí si, že o úklid by se měl někdo – stát či obec – zcela samozřejmě postarat. Nebo si nemyslí vůbec nic, protože nikdy nepřemýšleli nad tím, co se s těmi jimi na zem odhozenými věcmi vlastně stane. Naštěstí se vždy najdou lidé velkorysí, kteří jdou a ty odpadky naházené kolem silnic a ve vzácných remízcích pokaždé vysbírají.

Před pár dny jsem slyšela ve vlaku nadšeně vykládat mladou ženu o tom, jak organizuje jakousi dobrovolnickou činnost a co všechno už dokázali. Jeden z jejích spolucestujících se jí zeptal „Proboha, takové práce, a co z toho máš?“ A pak ještě „Jo, ty děláš v nějaké neziskovce, viď? Nojo, to je dobrý kšeft, tam se točí peníze!“ Byl to člověk, který chce mít ze všeho prospěch a od kterého by se asi nikdy nikdo velkorysosti nedočkal.

V mé bublině, v mém světě, troufám si říct, velkorysost stále žije. Ale když ze své bubliny vykouknu do reálného světa nebo nedej bože do diskuzí na sociálních sítích i jinde, tak najednou zjistím, že pro spoustu lidí je to neznámý pojem. Zejména pak ve vztahu k potřebným lidem a úplně ze všeho nejvíc k Ukrajincům. Proč bychom jim pomáhali, ke všemu na úkor našich (podle nich) zbídačelých a v nouzi a bídě žijících lidí, z nich je nejméně polovina na pokraji smrti hladem. A zbylí lidé si nemají za co koupit cigarety a nemůžou každý rok letět k moři. Sami mají (oni stěžující si a nadávající lidé) málo, natož aby jim zbývalo na nějakou velkorysost. Ale my tady v Česku (v naprosté většině, výjimky samozřejmě existují; někdy zcela nezaviněné, jindy je člověk svého neštěstí strůjcem) se přece vůbec nemáme špatně a určitě bychom si nějakou tu velkorysost dovolit mohli. Měli bychom si ji dovolit.

Natož pak tu, která nás nic nestojí.  Laskavost k druhým, pochopení, vstřícnost. Udělat si čas a druhému chvilku naslouchat. Odpustit, nechat prostor, obejmout. I to všechno je velkorysost.

Minulou sobotu jsem byla v Brně na mezinárodní výstavě patchworku, kde jsem potkala spoustu šicích kamarádek a známých. Několik z nich laskavě vzpomenulo na to, že rády četly mé malé čtvrteční úvahy, které jsem psala bezmála deset let. Potěšilo mě to. Už dříve mě čas od času někdo ponoukal, abych se k psaní vrátila, a já sama jsem o tom už mnohokrát uvažovala. A teď jsem si cestou domů ve vlaku řekla, že to zase zkusím, když už to krásné datum 1. května vychází zrovna na čtvrtek.

Nakonec píšu až na poslední chvíli ve čtvrtek odpoledne venku v pergole. Včera i dnes dopoledne jsem pracovala na zahradě, dokončovala jsem úklid po zimě. Letos jsem hodně rozvolněná a čas mi utíká mezi prsty. Možná, že pravidelné psaní mi pomůže ten čas trochu uchopit.

Začínala jsem kdysi s názvem 105x148, pak jsem psala 105 PLUS, tak teď by se to mohlo jmenovat třeba 105 A.

Písmeno A.

A jako anděl, protože Rozhovory s andělem.

A jako Alena.

Nebo jen tak. A…

#105A

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...

"Nečekaným vítězem povodní je ministr Válek"

  Ano, takto hloupě nazval svůj komentář na Seznamu Martin Caban. Jako by snad povodně byly politickým kolbištěm, jako by snad povodně byly zbraní, kterou lze bojovat a s její pomocí v politickém souboji zvítězit.  Když jsem si titulek přečetla, neudělalo se mi dobře, všechno se ve mně sevřelo. Zase jsem byla zpátky v časech, kdy jsem denně slýchala o třídním boji a vítězství pracujícího lidu, o vítězství dobra, rozuměj socialismu po celém svět. O vítězství dobra, v jehož jméně byli lidé trestání, zavíráni a zabíjeni. Ne, samozřejmě, tak daleko to dnes nejde. Ale musím myslet na to, že slova vždy připravovala půdu pro činy  a ta slova jsou na naší politické scéně čím dál častěji militantní a ještě militantnější. Bojujeme za vás, zaznívá prostorem, porazíme je, zvítězíme, zatrhneme jim to, nandáme jim to... Kdy a proč se začala taková slova zase objevovat? Od koho? V roce 1989 skončila totalita a prostor dostala demokracie. Demokracie, která podle mě neznamená, že všichni ...