God Save the Queen

 Musela jsem jít ven a povědět ti to, můj milý anděli, a taky zapálit svíčku. Dnes je divný den, dopoledne umřela ta poraněná rybička Zlatuška a v podvečer jsem našla na zahradě roztrhanou hrdličku. Pak jsem si přečetla tu smutnou zprávu, které jsem se obávala a kterou jsme asi po všech zveřejněných zprávách očekávali všichni. Ale to ještě není všechno, můj anděli, ráno jsem se dozvěděla, že včera večer zemřel tchán mé dcery.

Divný den a přitom tak kouzelný večer. Odpoledne trošku sprchlo dokonce i tady u nás, osvěžil se vzduch a udělalo se krásně. Vysoké nebe a na něm pár oblaků v růžovém kožíšku a od těch kožíšků byl růžový celý svět, až hluboko do soumraku.

Možná to nebyla náhoda, možná tam někdo nahoře rozhodl, že pro Alžbětu II. není černá vhodná, kdepak, pro ni se nehodí, jen odějte svět do pastelové růžové, kterou tak často nosila a která jí tolik slušela.

Alžběta II... Byla královnou už pár let v době, kdy jsem se narodila, a když jsem trochu vyrostla a žila v éře generálních tajemníků, moc jsem si přála, aby tady u nás vládla taky taková pastelová královna, ne ti zašedlí tajemníci, kteří nám říkali soudružky a soudruzi. 

Narodila jsem se v Sudetech a celý život se cítím vykořeněná, jsem člověk bez sklepa a půdy, kde se dají najít staré lakýrky po prastrýčkovi a taneční pořádek po praprababičce. Možná právě proto jsem vždycky silně pociťovala, že mně, že nám všem tady ve státě chybí stmelující prvek, jakým by právě mohla být královna.

Kdyby byla jako Alžběta II. Neokázalá vlastenka, dáma, sloup, který vždy všechny podržel a který tady bude chybět. Nejen v Anglii, myslím, že bude chybět celému světu.

A tak jsem šla na zahradu, můj milý anděli, a zapálila svíčku za Alžbětu, za Václava, za hrdličku , za zlatou rybičku i za všechny, kteří se nedožili zítřka.

Ať hoří za ně. Ať hoří i za nás.