Přeskočit na hlavní obsah

God Save the Queen

 Musela jsem jít ven a povědět ti to, můj milý anděli, a taky zapálit svíčku. Dnes je divný den, dopoledne umřela ta poraněná rybička Zlatuška a v podvečer jsem našla na zahradě roztrhanou hrdličku. Pak jsem si přečetla tu smutnou zprávu, které jsem se obávala a kterou jsme asi po všech zveřejněných zprávách očekávali všichni. Ale to ještě není všechno, můj anděli, ráno jsem se dozvěděla, že včera večer zemřel tchán mé dcery.

Divný den a přitom tak kouzelný večer. Odpoledne trošku sprchlo dokonce i tady u nás, osvěžil se vzduch a udělalo se krásně. Vysoké nebe a na něm pár oblaků v růžovém kožíšku a od těch kožíšků byl růžový celý svět, až hluboko do soumraku.

Možná to nebyla náhoda, možná tam někdo nahoře rozhodl, že pro Alžbětu II. není černá vhodná, kdepak, pro ni se nehodí, jen odějte svět do pastelové růžové, kterou tak často nosila a která jí tolik slušela.

Alžběta II... Byla královnou už pár let v době, kdy jsem se narodila, a když jsem trochu vyrostla a žila v éře generálních tajemníků, moc jsem si přála, aby tady u nás vládla taky taková pastelová královna, ne ti zašedlí tajemníci, kteří nám říkali soudružky a soudruzi. 

Narodila jsem se v Sudetech a celý život se cítím vykořeněná, jsem člověk bez sklepa a půdy, kde se dají najít staré lakýrky po prastrýčkovi a taneční pořádek po praprababičce. Možná právě proto jsem vždycky silně pociťovala, že mně, že nám všem tady ve státě chybí stmelující prvek, jakým by právě mohla být královna.

Kdyby byla jako Alžběta II. Neokázalá vlastenka, dáma, sloup, který vždy všechny podržel a který tady bude chybět. Nejen v Anglii, myslím, že bude chybět celému světu.

A tak jsem šla na zahradu, můj milý anděli, a zapálila svíčku za Alžbětu, za Václava, za hrdličku , za zlatou rybičku i za všechny, kteří se nedožili zítřka.

Ať hoří za ně. Ať hoří i za nás.

Komentáře

Okomentovat

Děkuji vám za návštěvu i za vaše komentáře. Vave

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...
6 komentářů
Celý článek

"Nečekaným vítězem povodní je ministr Válek"

  Ano, takto hloupě nazval svůj komentář na Seznamu Martin Caban. Jako by snad povodně byly politickým kolbištěm, jako by snad povodně byly zbraní, kterou lze bojovat a s její pomocí v politickém souboji zvítězit.  Když jsem si titulek přečetla, neudělalo se mi dobře, všechno se ve mně sevřelo. Zase jsem byla zpátky v časech, kdy jsem denně slýchala o třídním boji a vítězství pracujícího lidu, o vítězství dobra, rozuměj socialismu po celém svět. O vítězství dobra, v jehož jméně byli lidé trestání, zavíráni a zabíjeni. Ne, samozřejmě, tak daleko to dnes nejde. Ale musím myslet na to, že slova vždy připravovala půdu pro činy  a ta slova jsou na naší politické scéně čím dál častěji militantní a ještě militantnější. Bojujeme za vás, zaznívá prostorem, porazíme je, zvítězíme, zatrhneme jim to, nandáme jim to... Kdy a proč se začala taková slova zase objevovat? Od koho? V roce 1989 skončila totalita a prostor dostala demokracie. Demokracie, která podle mě neznamená, že všichni ...
Okomentovat
Celý článek

Chyby dělají člověka

 Můj milý anděli, naposledy jsem naše rozmlouvání zapsala ještě předtím, než jsem tě na zimu uklidila domů. A protože letos jaro letos začalo přicházet hodně brzy, tak už jsi od půlky února zpátky na svém místě. A jako každý rok máš nové vlasy z ovčích česanců. Ale ono je jedno, kde vlastně zrovna jsi, protože já s tebou rozmlouvám denně. A občas si i říkám, že tohle určitě musím zapsat. Pro sebe, abych to nezapomněla, a možná i pro někoho jiného. Jenže s tím je potíž, protože čím jsem starší, tím silnější mám pocit, že lidské zkušenosti jsou nepřenositelné a že je troufalost s těmi vlastními lidi zatěžovat. Ale tohle téma mi leží v hlavě několik měsíců a zrovna před pár dny jsem ho potkala na facebooku, tak si říkám, že bych to naše rozmlouvání tentokrát zapsat mohla. To o chybách. Chyby jsou něco, co nám dokáže hodně komplikovat život. Tím, že je děláme, samozřejmě, ale ještě mnohem víc tím, jak se k nim stavíme, jak je nepřijímáme, jak se jich bojíme. Přitom chyby jsou něco, co ...
1 komentář
Celý článek