Přeskočit na hlavní obsah

Přátelé

 Přítel, přátelé, to je silné slovo. Skrývá v sobě důvěru, kterou dávám i dostávám, respekt, úctu, ochotu pomoc poskytnout i přijmout, vzájemně ladící smysl pro humor i pro krásu a ještě spoustu dalšího. Označit někoho jako přítele, to není jen tak. Je to vyslovený závazek k druhému i sám k sobě.

Na facebooku se ale slovem přítel, přátelé vůbec nešetří, stejně jako se nešetří žádostmi o přátelství a jejich přijímáním. Můj profil na fb je od začátku otevřený. Mnoho let jsem veřejně publikovala své "plusky", které zde propaguju, a tak jsem považovala za samozřejmost umožnit lidem se k nim vyjádřit, ať už prostřednictvím komentářů, nebo žádostí o přátelství.

Zpočátku jsem tyto žádosti prozkoumávala, dívala se na profily, později už jen většinou na okruh známých. Postupem času (a hlavně po 24. únoru letošního roku, tedy po napadení Ukrajiny Ruskem) se mi okruh přátel rychle zvětšil natolik, že už není v mých silách si prohlížet jejich profily, ani profily našich společných přátel. A tak spoléhám na to, že mě o přátelství žádají lidé, kteří znají mé základní postoje a názory. Já to dělám také tak. Někdy mě okruh mých přátel zavede k velice zajímavým lidem a vždy je mi ctí a potěšením, když mou žádost o přátelství přijmou.

V zásadě mi nevadí, co si kdo myslí a koho volil, protože tu nejsem od toho, abych soudila něčí názory. Respektuju právo na odlišné postoje, pokud nejsou rasistické, homofobní, proruské a vůbec obecně nenávistné. Jsem otevřena jakékoli diskuzi, pokud bude vedena slušně.

Na své zdi ale nikdy nebudu tolerovat odkazy na dezinformační weby, protože nechci, aby si mě s nimi někdo spojoval. Na své zdi nebudu nikdy tolerovat osobní útoky. A konečně na své zdi nebudu nikdy tolerovat rasistické, homofobní, proruské a vůbec obecně nenávistné projevy.

V posledních měsících jsem odsouhlasila mnoho žádostí o přátelství a jsem ráda, že jsem až na naprosté výjimky (dvě či tři) nemusela toto přátelství rušit. Dnes jsem to udělat musela. A udělám to opět, pokud bude někdo porušovat má pravidla. A jestli s tím má někdo problém, tak není nic jednoduššího, než si mě ze svých přátel odstranit.

Přece jen bychom měli i na tom facebooku ponechat slovu přítel trochu váhy.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...

"Nečekaným vítězem povodní je ministr Válek"

  Ano, takto hloupě nazval svůj komentář na Seznamu Martin Caban. Jako by snad povodně byly politickým kolbištěm, jako by snad povodně byly zbraní, kterou lze bojovat a s její pomocí v politickém souboji zvítězit.  Když jsem si titulek přečetla, neudělalo se mi dobře, všechno se ve mně sevřelo. Zase jsem byla zpátky v časech, kdy jsem denně slýchala o třídním boji a vítězství pracujícího lidu, o vítězství dobra, rozuměj socialismu po celém svět. O vítězství dobra, v jehož jméně byli lidé trestání, zavíráni a zabíjeni. Ne, samozřejmě, tak daleko to dnes nejde. Ale musím myslet na to, že slova vždy připravovala půdu pro činy  a ta slova jsou na naší politické scéně čím dál častěji militantní a ještě militantnější. Bojujeme za vás, zaznívá prostorem, porazíme je, zvítězíme, zatrhneme jim to, nandáme jim to... Kdy a proč se začala taková slova zase objevovat? Od koho? V roce 1989 skončila totalita a prostor dostala demokracie. Demokracie, která podle mě neznamená, že všichni ...

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...