Přeskočit na hlavní obsah

Přátelé

 Přítel, přátelé, to je silné slovo. Skrývá v sobě důvěru, kterou dávám i dostávám, respekt, úctu, ochotu pomoc poskytnout i přijmout, vzájemně ladící smysl pro humor i pro krásu a ještě spoustu dalšího. Označit někoho jako přítele, to není jen tak. Je to vyslovený závazek k druhému i sám k sobě.

Na facebooku se ale slovem přítel, přátelé vůbec nešetří, stejně jako se nešetří žádostmi o přátelství a jejich přijímáním. Můj profil na fb je od začátku otevřený. Mnoho let jsem veřejně publikovala své "plusky", které zde propaguju, a tak jsem považovala za samozřejmost umožnit lidem se k nim vyjádřit, ať už prostřednictvím komentářů, nebo žádostí o přátelství.

Zpočátku jsem tyto žádosti prozkoumávala, dívala se na profily, později už jen většinou na okruh známých. Postupem času (a hlavně po 24. únoru letošního roku, tedy po napadení Ukrajiny Ruskem) se mi okruh přátel rychle zvětšil natolik, že už není v mých silách si prohlížet jejich profily, ani profily našich společných přátel. A tak spoléhám na to, že mě o přátelství žádají lidé, kteří znají mé základní postoje a názory. Já to dělám také tak. Někdy mě okruh mých přátel zavede k velice zajímavým lidem a vždy je mi ctí a potěšením, když mou žádost o přátelství přijmou.

V zásadě mi nevadí, co si kdo myslí a koho volil, protože tu nejsem od toho, abych soudila něčí názory. Respektuju právo na odlišné postoje, pokud nejsou rasistické, homofobní, proruské a vůbec obecně nenávistné. Jsem otevřena jakékoli diskuzi, pokud bude vedena slušně.

Na své zdi ale nikdy nebudu tolerovat odkazy na dezinformační weby, protože nechci, aby si mě s nimi někdo spojoval. Na své zdi nebudu nikdy tolerovat osobní útoky. A konečně na své zdi nebudu nikdy tolerovat rasistické, homofobní, proruské a vůbec obecně nenávistné projevy.

V posledních měsících jsem odsouhlasila mnoho žádostí o přátelství a jsem ráda, že jsem až na naprosté výjimky (dvě či tři) nemusela toto přátelství rušit. Dnes jsem to udělat musela. A udělám to opět, pokud bude někdo porušovat má pravidla. A jestli s tím má někdo problém, tak není nic jednoduššího, než si mě ze svých přátel odstranit.

Přece jen bychom měli i na tom facebooku ponechat slovu přítel trochu váhy.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...

Anděl číslo 14

Jednoho dne mi začalo u plotu naproti mému křesílku něco chybět a to něco byl anděl. Hledala jsem ho na internetu, andělé jsou přece všude, a taky jsem ho tam našla. Jmenuje se Anděl číslo 14 a pochází z Atelieru Petrlenka. Anděl, který se narodil zjevně pro toto místo a pro mě. Kdysi jsem občas psávala Sally nebo prezidentovi. Pohříchu tomu socialistickému, ale jiný tehdy nebyl k mání, Ostatně, bylo to jen v duchu a určitě je to už dávno promlčeno. Mé dopisy bývaly dlouhé, spletité, s mnohými odbočkami a podrobnostmi, a psávala jsem je i několik dnů, dokud jsem se ze svých hříchů, nejistot, křivd, trápení a ústrků nevypsala. Později jsem stejně dlouze mluvila s tátou nebo s mou první fenkou Píďou, kteří mě neviditelně doprovázeli, kdykoli jsem je potřebovala. Až o hodně později jsem si uvědomila, že vlastně hovořím sama se sebou. Dělám to čím dál častěji. Možná je to tím, že můj čas je už svobodný. Možná je to zahradou, ve které často sedávám a vedu dialog sama se sebou i s okolním sv...

...a lůza pod platanem...

  …V mém okolí tu písničku znali všichni, měli jsme ji naposlouchanou z šumících magnetofonových pásků. V těch zhruba patnácti letech jsme asi nechápali přesně, co to znamená. Písnička prostě byla namířená proti komunistům, tak jsme to brali. Někomu se při poslechu možná promítal dav z francouzské revoluce, jinému revolucionáři z Velké říjnové revoluce, kterou spáchali v listopadu, někdo možná viděl před očima Moskevské procesy či procesy u nás po roce 1948. Každý si mohl (a dodnes může) textu najít potvrzení svého názoru, svého pohledu na svět, svého pohledu na právo, na spravedlnost, moudrost a svobodu. Ale myslím, že my všichni, kdo jsme si Kryla zpívali, jsme měli jasno. Věděli jsme, že u nás je kvůli komunistům útlak a že ten svobodný svět je za železnou oponou. Možná proto, že byl tak vzdálený a nedosažitelný, získali mnozí časem představu, že je to svět ideální, kde se jaksi všechno děje samo a kde se všichni budou mít skvěle. Všichni! Což je myšlenka sice zajímavá a lákavá,...