Naděje ve flanelu podruhé

 Věřila jsem ve vítězství Petra Pavla v prezidentských volbách a přesto, teď když se to stalo, pořád tomu vlastně nemohu uvěřit. Nejspíš proto, že čekání bylo tak dlouhé, celých dvacet let trvalo. A teď se znovu vnitřně přesvědčuju, že naděje v člověku sice stále žije, ale uvěřit, že je opravdu tady, není vůbec snadné.

Je to jako s prvním květem, který se prodral ke slunci skrze zledovatělý sníh. Koukám na tu křehkou krásu nevěřícně a skoro se bojím dýchat, ačkoli je zřejmé, že ten květ je nesmírně silný a životaschopný.

Včera večer jsem se, můj milý anděli, dívala na první dlouhý rozhovor, který náš nový prezident poskytl České televizi, a celá jsem se telila blahem. Je to člověk, který se dívá do budoucnosti a který je v této chvíli naštěstí už víc než jen nadějí pro náš lepší život. Pro život, ve kterém budou platit základní lidské hodnoty a ve kterém bude dost svobody pro všechny, kdo ji nebudou zneužívat.

Po slušném premiérovi slušný prezident. Dva Petrové, dvě skály, na kterých se dá stavět. 

Pomalu rozdýchávám uvědomění si, že jedné dlouhé etapě našeho života definitivně odzvonilo. Že Miloš Zeman odchází poražen snad ještě víc než Andrej Babiš. A že nás čekají větší změny v nastavení společnosti, než si možná teď dovedeme představit.

Ne, nedělám si iluze, že dobro zvítězilo navždy a že Andrej Babiš i Miloš Zeman nás ještě nepotrápí. Ale vykročili jsme včera na tu dobrou cestu a doufám, že na ní zůstaneme dlouho. Chce to vzít si na ni dobré boty a přes triko... nejlépe flanelovou košili. Flanelku, která dokáže zahřát i slušet.