Přeskočit na hlavní obsah

Nemocní mocní

 Včera to ale bylo drama, můj milý anděli! První Babišovy výsledky byly tak zarážející, až jsem si musela stále připomínat, že nejsou vůbec reprezentativní. Tak jsem se nepřátel nelekala, na množství nehleděla a prostě věřila v dobrý konec. A taky že jo. Pro Babiše muselo být frustrující, když celé hodiny sledoval, jak jemu procenta ubývají, zatímco generálu Pavlovi přibývají. Nakonec to bylo stejné jako v roce 2021 při volbách poslanecké sněmovny. Očima jsme doma tlačili desetinky na obrazovce a JO! Navíc v přímém přenosu, kdy byl na obrazovce Petr Pavel. Ten chlap se mi líbí čím dál víc, je ve svém projevu úsporný co do řeči, to do emocí, což je proti Babišovi nesmírně osvěžující. A má bezvadný suchý humor.

Takže první kolo jsme my demokraticky smýšlející občané kolo vyhráli. Všechna čest a poděkování ostatním demokratickým kandidátům. Danuše Nerudová, která v poslední televizní debatě zdaleka nebyla kousavá, ale celkově velice dobrá (to jen tak mmch. k minulému povídání), Pavel Fischer, který naopak svým posledním předvolebním výkřikem na fb nezazářil, stejně jako Marek Hilšer, který z poslední debaty demonstrativně odešel, tedy ti všichni vyslovili podporu generálu Pavlovi svou podporu a já jen doufám, že nebude tak vlažná, jakou projevil pan Fischer panu Drahošovi v minulých volbách. U Danuše Nerudové jsem si téměř jistá, že ta za demokratického kandidáta opravdu zabojuje. Takže ještě jednou děkuju.

No a pak se stalo něco hrozného, milý anděli. Na obrazovce se objevil Andrej Babiš. Já vím, že on nedokáže prohrávat, byl evidentně ještě víc zhrzený, než v roce 2021. Zřejmě to bylo důvodem, proč se neudržel a v rámci svého páchnoucího a lepkavého slovního průjmu vypustil možná i to, co si připravoval na později. Můj anděli, ty víš, že snesu docela dost, když jde o věc, ale musela jsem se opravdu hodně přemáhat, abych vydržela jak jeho projev, tak následnou tiskovku, tak mi bylo fyzicky zle. Vašek to nedal, vždycky jen přiběhl, vyslechl si pár vět a zase musel odejít. Pravda je, že jsem u toho poslouchání vykřikla do nebes mnoho slov, které nevyslovuju nahlas nikdy, nebo jen zcela mimořádně. Protože třeba jednou z těch Babišových nehorázností bylo, že ve svém projevu přirovnal generála Pavla k Putinovi.

A já jsem si znovu uvědomila, jak moc je Putinovi naopak podobný Babiš. Psala jsem to několikrát už někdy loni, že to jsou stejní psychopaté. Jednou mi nějaká žena v diskuzi namítla, že přece Babiš neválčí a nikoho nevraždí a nezavírá. Tenkrát jsem jí odpověděla, že každý psychopat jedná tak, jak si myslí, že v tu chvíli může, jak se cítí mocný a jak mu to jeho okolí dovolí. A že Babiš si na naše poměry dovoluje opravdu hodně.

A dnes v noci, když jsem nemohla usnout, jsem si uvědomila ještě jednu podobnost mezi těmi dvěma. Putin už dávno musel pochopit, že ve světě vyznávajícím demokratické hodnoty naprosto a nevratně ztratil svůj kredit. Proto mu také na mínění tzv. Západu naprosto nezáleží. A Babiš totéž. On musí vědět, že své činy a jednání v předchozích letech ztratil úctu a vážnost nejen u větší části občanů ČR, ale politiků a významných lidí západního světa. On musí vědět, že je to nenávratné a že nemá co ztratit. Na tom nic nemění to, že se s oblibou ohání jmény významných politiků a svými kontakty s nimi. A proto se také ve svém prvním projevu po prvním kole voleb rozjel tak neuvěřitelným způsobem, nemajícím v civilizovaných zemích obdoby. Je mu už jedno, co si o něm pomyslí. On ví, že už nemá na své pověsti co ztratit. Proto také bude v těchto dvou týdnech velice nebezpečný a bude jednat bez veškerých skrupulí.

Putina asi hned tak nezastavíme, to je záležitost celosvětová a už je moc rozjeté, i když věřím a vím, že se nám to časem povede, když tomu budeme všichni napomáhat. Ale Babiš, toho zastavit můžeme za pouhé dva týdny. Stačí jen přijít k volbám. A já tam určitě půjdu, i když vím, že mě tam bude muset Vašek kvůli menšímu operačnímu zákroku den předtím dovézt a dovést. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...

"Nečekaným vítězem povodní je ministr Válek"

  Ano, takto hloupě nazval svůj komentář na Seznamu Martin Caban. Jako by snad povodně byly politickým kolbištěm, jako by snad povodně byly zbraní, kterou lze bojovat a s její pomocí v politickém souboji zvítězit.  Když jsem si titulek přečetla, neudělalo se mi dobře, všechno se ve mně sevřelo. Zase jsem byla zpátky v časech, kdy jsem denně slýchala o třídním boji a vítězství pracujícího lidu, o vítězství dobra, rozuměj socialismu po celém svět. O vítězství dobra, v jehož jméně byli lidé trestání, zavíráni a zabíjeni. Ne, samozřejmě, tak daleko to dnes nejde. Ale musím myslet na to, že slova vždy připravovala půdu pro činy  a ta slova jsou na naší politické scéně čím dál častěji militantní a ještě militantnější. Bojujeme za vás, zaznívá prostorem, porazíme je, zvítězíme, zatrhneme jim to, nandáme jim to... Kdy a proč se začala taková slova zase objevovat? Od koho? V roce 1989 skončila totalita a prostor dostala demokracie. Demokracie, která podle mě neznamená, že všichni ...

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...