Není nutné

 Černý venkovní kocour Mášenka je nízkopodlažní a úžasně chlupatý. Tak chlupatý, že jsem ho na veterinu vezla jako kočku a teprve před kastrací pan doktor zjistil, že je to kocour. Nicméně jméno už mu zůstalo. Prostě je to ten Máša, zdrobněle Mášenka, protože vypadá jako malý medvídek.

Mášenka se na mě za své věznění v přepravce na čas urazil, ale už mi dávno odpustil a chodí si pro jídlo i pro pohlazení. Dokonce se nechá vzít do náruče a pochovat. Ty si nechává z kožíšku vybírat čulibrky, kterých hlavně na konci podzimu nosil ze sousední zahrady plno. Občas je mívá zapletené i do chlupů na svém impozantním ocásku. Dříve mi dovoloval vymotávat čulibrky i odtud, většinou jsem to dělala, když se dostavil k jídlu, ale poslední dobou se otáčí, schovává do kočičího krmítka nebo odchází. A já jsem z toho byla nervózní, protože měl v chlupech na ocásku zamotané hned dva čulibrky vedle sebe a já měla strach, že mu tam srst zplstnatí.

Včera bylo krásně, teplo a slunečno, a tak jsem i se svým nachlazeném seděla venku na tlustém polstru a pilně provozovala zen. Přišel Mášenka, sedl si na metr ode mě, podíval se na mě dlouze a pak si začal vybírat ze srsti i na těle všechno, co tam nepatří. Vymotal si i ty dva čulibrky, které mi tak vadily a kterých jsem se ho marně pokoušela zbavit. Koukala jsem na něj a smála jsem se, děkovala jsem mu.

Není nutné, opravdu není nutné vždycky všechno udělat. Často stačí jen na to myslet a ono se to stane samo. Jako třeba dnes ráno, kdy mě rozbolel žaludek. Připravila jsem si do hrnečku sáček s bylinkami, zapnula varnou konvici a šla si po svém. Po hodince jsem si uvědomila, že je mi dobře a poděkovala bylinkám, že mi tak dobře posloužily. A pak jsem našla nepoužitý sáček v kuchyni na stole a vystydlou vodu v konvici.

Já vím, že na všechno to zabrat nemůže. Ale na spoustu věcí ano. Stále se o tom přesvědčuju a stále se to učím.