Neviditelná zeď

 Před Silvestrem se udělalo teplo. Tak teplo, že během dnů zase často vysedávám venku a dílem provozuju zen, dílem plánuju co, kde a jak na zahradě upravím, doladím, vyleštím či zcela předělám. Je tak teplo, že než jdu ráno krmit kočky, udělám si kafe do termohrnku a obleču si teplé tepláky, abych si to kafe mohla vypít venku a pozorovat ptáky, kteří přilétají na snídani, i krmící se a po jídle slastně se protahující kočky. Za svou domovskou obec si mou zahradu vyvolili tři kocouři a jedna kočka; mimo nich se po ní pohybuje blíže nezjistitelný počet více či méně náhodných návštěvníků. Všechny udomácnělé venkovní kočky se mi podařilo loni odchytit a nechat vykastrovat; nestojím ani o divoké kočičí rvačky, ani o další a další bezprizorná koťata. 

Teď, v těch zázračně teplých dnech ale cítívám v zahradě ostrý kocouří pach. Zjevně se v ní pohybuje nějaký venkovský rozsévač, na vědomost dávající všem místním kočkám, že je volný a ke všemu svolný. Moje venkovní kočky tyto vzkazy vznešeně ignorují, nejspíš to smrdí jen mně.

Dnes ráno jsem se jako vždy usadila na tlustý polstr na křesílku u jezírka a pila své kafe s mlékem, povídala si se svým neviditelným andělem, protože ten zhmotnělý je uložený na zimu doma, a sledovala zvláštní chování koček. Malá Puntíkatá se přiblížila k plotu, ale neprolezla mezi metr vysokými a řídkými prkny vedle branky, nýbrž vyskočila na hranu prkna a pak seskočila na druhou stranu. Protože Malou vídávám šplhat na kde co, tak jsem se jen usmála. Malá je zjevně v dobré kondici i náladě a to mi dělá radost.

Pak se k plotu přiblížil černý chlupatý kocour Mášenka, s nádherně dlouhou a hustou hřívou. Kousek od plotu se zarazil a na dálku očichával levou i pravou mezeru mezi prkny. Nervózně přešlapoval, nahlížel za prkna, posedával, dodával si odvahu a teprve po delší době se co nejrychleji protáhl na druhou stranu.

Nakonec se k plotu přiblížil nejmladší kocourek Čumáček a stejně jako Mášenka se před ním zarazil. Chvíli kolem plotu popocházel sem a tam a nakonec jím proběhl co nejrychleji ve stopách Mášenky.

Kdo ví, co to tam dnes bylo za překážku, kocouřinu jsem necítila, ale klidně tam mohla být. Od prodělaného covidu před víc než rokem můj čich stále ještě není takový, jaký býval. Ale o to nejde. Jde o tu neviditelnou zeď.

Napadlo mě, jak často jsem se asi tak zarazila ve své cestě životem já, jak často jsem narazila na překážku, na zeď, kterou nikdo jiný neviděl. Jak často se mi do ničeho nechtělo, nemohla jsem, nechtěla jsem, protože jsem se bála, nevěřila si nebo mi to přišlo zbytečné a marné.

Někdy i proto, že jsem si to, co je za zdí, prožila a odžila v duchu a nechtěla jsem si to narušit. Nechtěla jsem selhat. Sem patří všechna ta vyhýbání se setkáním s lidmi, se kterými jsem se setkat chtěla a setkat se chci. Sem patří všechny ty akce, na které jsem nešla, a místa, která jsem nenavštívila. Ale také všechny texty, které jsem napsala, a quilty, které jsem ušila jen v duchu, protože koho by mohla zajímat amatérská heuréka dávno s křížkem po funuse?

Po dlouhé době jsem po probuzení zase otevřela knížku Hodně starej jaguár. Těšila jsem se na ni a koupila si ji hned, jakmile vyšla. Ale přečetla jsem tenkrát jen dvě stránky a odložila ji na vrch komínku knížek na mém psacím stolku, aby si tam počkala na to, až se konečně alespoň trochu zimně uzemním. Dnes jsem se do s ní s chutí začetla. Michael Třeštík v ní připomíná jednu ze svých předchozích knížek Ta možnost tu prostě je.

Nakopla mě tenkrát z mých pochyb a hodně mi pomohla. Jak jsem jsem na ni, na to všechno mohla zapomenout? Proč jsem to zase dovolila?

Snad proto, že je tak snadné stavět si neviditelné zdi, když se je učíš stavět odjakživa. 

Snad proto, že je tak snadné zapomínat, že každá zeď má svou branku.

Snad proto, že je tak snadné ztrácet klíče a zapomínat na to, že kdy existovaly.

Naštěstí jsou na světě lidé, kteří mi to dokážou připomenout. 

Milý anděli, vyřiď jim mé poděkování a ochraňuj je po celý tento rok i napořád.