Přeskočit na hlavní obsah

Vidět z lícu

 S končícím létem obvykle trochu ožívám a tak snad právě tento fakt mě donutil, můj milý anděli, abych s Tebou nemluvila jen v duchu. Jako obvykle, jako už dlouho. Totiž, jde o jednu paní, o jednu starší paní, se kterou jsem včera na fb viděla rozhovor. Paní byla účastnicí demonstrace na Václaváku, kterou svolal populista (a nácek) Rajchl, a na tu demonstraci přijela, protože naše vláda se prý chová k lidem hrozně. Šidí je a nepomáhá jim. Například její syn, je to prostě chudák. Má tři děti, hypotéku na dům a nedostal přídavky na děti ani žádné příspěvky. 

Paní byla upřímně rozhořčená - a já nakonec také.

Její syn má tři děti, pravděpodobně zdravé, protože kdyby nebyly, paní by to jistě zmínila. Tři zdravé děti, to je přece dar a požehnání. Kolik lidí jen děti mít nemůže, nebo je má postižené či vážně nemocné. 

Její syn platí hypotéku, to znamená, že má s těmi dětmi kde bydlet. Že měl na začátek té stavby pozemek i nějaké finanční prostředky, že měl dost energie, sil a chuti pustit se do stavby. To je přece také něco, za co se dá tam někam nahoru poslat alespoň malé poděkování. Spousta lidí by si ráda něco postavila, ale nemá na to. Ani peníze, ani sílu, ani pozemek.

Její syn nedostává přídavky na děti. To ale znamená, že má takový příjem, že na ně nedosáhne. Letos je to tuším víc než 60.000 Kč čistého příjmu v rodině. Přibližně, podle stáří dětí. To přece není vůbec málo peněz. Je přece skvělé mít takové zaměstnání, není to samozřejmé, a je to proto také něco, za co by měl být člověk alespoň trochu vděčný.

Ale ta paní to nevidí a chce od vlády peníze. Jenže vláda žádné své peníze nemá. Vláda spravuje peníze od nás všech, protože my všichni odvádíme daně. Samozřejmě i ona, i když je v důchodu. Protože i důchodci jedí a svítí, cestují a občas jsou do kina, a tak dále. A z toho všeho se odvádějí daně. To ale ta paní možná ani neví. Nebo ji to nezajímá.

Kdy se to stalo, že někteří lidé vidí věci jen z rubu? Z té temné strany? Že vidí sklenice poloprázdné? Kdy se to stalo, že někteří lidé mají pocit, že mají nárok na peníze zdarma? Že stát má povinnost jim dávat peníze za to, že mají děti a hypotéky? A proč takových lidí přibývá? 

Nebo možná ani nepřibývá. Jen jsou víc vidět a slyšet přes sociální sítě a z náměstí, kam je svolávají lidé, jejichž byznysem se stalo vzbuzování ještě většího pocitu ukřivděnosti u už tak dost ukřivděných lidí, kteří se nechtějí nebo neumějí koukat na věci z lícu.


 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...

Anděl číslo 14

Jednoho dne mi začalo u plotu naproti mému křesílku něco chybět a to něco byl anděl. Hledala jsem ho na internetu, andělé jsou přece všude, a taky jsem ho tam našla. Jmenuje se Anděl číslo 14 a pochází z Atelieru Petrlenka. Anděl, který se narodil zjevně pro toto místo a pro mě. Kdysi jsem občas psávala Sally nebo prezidentovi. Pohříchu tomu socialistickému, ale jiný tehdy nebyl k mání, Ostatně, bylo to jen v duchu a určitě je to už dávno promlčeno. Mé dopisy bývaly dlouhé, spletité, s mnohými odbočkami a podrobnostmi, a psávala jsem je i několik dnů, dokud jsem se ze svých hříchů, nejistot, křivd, trápení a ústrků nevypsala. Později jsem stejně dlouze mluvila s tátou nebo s mou první fenkou Píďou, kteří mě neviditelně doprovázeli, kdykoli jsem je potřebovala. Až o hodně později jsem si uvědomila, že vlastně hovořím sama se sebou. Dělám to čím dál častěji. Možná je to tím, že můj čas je už svobodný. Možná je to zahradou, ve které často sedávám a vedu dialog sama se sebou i s okolním sv...

Velkorysost

 Dnes o prvomájovém ránu jsem na fb odpovídala na jeden příspěvek týkající vztahů na naší politické scéně. Psala jsem mj., že ve vztazích opozice s vládními stranami schází velkorysost. Opozice nechce dovolit, aby si vláda připsala cokoli dobrého, proto ji málokdy v tom dobrém podpoří, a naopak, když současná opozice byla u vlády, byla schopná si přivlastnit jakýkoli úspěch, ať za ním stál kdokoli. A dál už to o politice nebude, potřebovala jsem jen dostat na scénu téma velkorysosti, které mi zůstává v hlavě celý den. Přes dvacet let jsem měla šéfa, majitele firmy, který jako správný křesťan říkával „přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno“. K jeho cti nutno uznat, že to nejen říkal, ale on tak i jednal. V soukromém životě, ale i mezi obchodními partnery a tak vůbec všeobecně. To byl nejspíš jeden z hlavních důvodů, proč jsem ve firmě vydržela tak dlouho. Šéf jednal férově, držel slovo a byl v mnoha ohledech velkorysý. A řekla bych, že se mu to...