Přeskočit na hlavní obsah

Vidět z lícu

 S končícím létem obvykle trochu ožívám a tak snad právě tento fakt mě donutil, můj milý anděli, abych s Tebou nemluvila jen v duchu. Jako obvykle, jako už dlouho. Totiž, jde o jednu paní, o jednu starší paní, se kterou jsem včera na fb viděla rozhovor. Paní byla účastnicí demonstrace na Václaváku, kterou svolal populista (a nácek) Rajchl, a na tu demonstraci přijela, protože naše vláda se prý chová k lidem hrozně. Šidí je a nepomáhá jim. Například její syn, je to prostě chudák. Má tři děti, hypotéku na dům a nedostal přídavky na děti ani žádné příspěvky. 

Paní byla upřímně rozhořčená - a já nakonec také.

Její syn má tři děti, pravděpodobně zdravé, protože kdyby nebyly, paní by to jistě zmínila. Tři zdravé děti, to je přece dar a požehnání. Kolik lidí jen děti mít nemůže, nebo je má postižené či vážně nemocné. 

Její syn platí hypotéku, to znamená, že má s těmi dětmi kde bydlet. Že měl na začátek té stavby pozemek i nějaké finanční prostředky, že měl dost energie, sil a chuti pustit se do stavby. To je přece také něco, za co se dá tam někam nahoru poslat alespoň malé poděkování. Spousta lidí by si ráda něco postavila, ale nemá na to. Ani peníze, ani sílu, ani pozemek.

Její syn nedostává přídavky na děti. To ale znamená, že má takový příjem, že na ně nedosáhne. Letos je to tuším víc než 60.000 Kč čistého příjmu v rodině. Přibližně, podle stáří dětí. To přece není vůbec málo peněz. Je přece skvělé mít takové zaměstnání, není to samozřejmé, a je to proto také něco, za co by měl být člověk alespoň trochu vděčný.

Ale ta paní to nevidí a chce od vlády peníze. Jenže vláda žádné své peníze nemá. Vláda spravuje peníze od nás všech, protože my všichni odvádíme daně. Samozřejmě i ona, i když je v důchodu. Protože i důchodci jedí a svítí, cestují a občas jsou do kina, a tak dále. A z toho všeho se odvádějí daně. To ale ta paní možná ani neví. Nebo ji to nezajímá.

Kdy se to stalo, že někteří lidé vidí věci jen z rubu? Z té temné strany? Že vidí sklenice poloprázdné? Kdy se to stalo, že někteří lidé mají pocit, že mají nárok na peníze zdarma? Že stát má povinnost jim dávat peníze za to, že mají děti a hypotéky? A proč takových lidí přibývá? 

Nebo možná ani nepřibývá. Jen jsou víc vidět a slyšet přes sociální sítě a z náměstí, kam je svolávají lidé, jejichž byznysem se stalo vzbuzování ještě většího pocitu ukřivděnosti u už tak dost ukřivděných lidí, kteří se nechtějí nebo neumějí koukat na věci z lícu.


 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...

"Nečekaným vítězem povodní je ministr Válek"

  Ano, takto hloupě nazval svůj komentář na Seznamu Martin Caban. Jako by snad povodně byly politickým kolbištěm, jako by snad povodně byly zbraní, kterou lze bojovat a s její pomocí v politickém souboji zvítězit.  Když jsem si titulek přečetla, neudělalo se mi dobře, všechno se ve mně sevřelo. Zase jsem byla zpátky v časech, kdy jsem denně slýchala o třídním boji a vítězství pracujícího lidu, o vítězství dobra, rozuměj socialismu po celém svět. O vítězství dobra, v jehož jméně byli lidé trestání, zavíráni a zabíjeni. Ne, samozřejmě, tak daleko to dnes nejde. Ale musím myslet na to, že slova vždy připravovala půdu pro činy  a ta slova jsou na naší politické scéně čím dál častěji militantní a ještě militantnější. Bojujeme za vás, zaznívá prostorem, porazíme je, zvítězíme, zatrhneme jim to, nandáme jim to... Kdy a proč se začala taková slova zase objevovat? Od koho? V roce 1989 skončila totalita a prostor dostala demokracie. Demokracie, která podle mě neznamená, že všichni ...

Chyby dělají člověka

 Můj milý anděli, naposledy jsem naše rozmlouvání zapsala ještě předtím, než jsem tě na zimu uklidila domů. A protože letos jaro letos začalo přicházet hodně brzy, tak už jsi od půlky února zpátky na svém místě. A jako každý rok máš nové vlasy z ovčích česanců. Ale ono je jedno, kde vlastně zrovna jsi, protože já s tebou rozmlouvám denně. A občas si i říkám, že tohle určitě musím zapsat. Pro sebe, abych to nezapomněla, a možná i pro někoho jiného. Jenže s tím je potíž, protože čím jsem starší, tím silnější mám pocit, že lidské zkušenosti jsou nepřenositelné a že je troufalost s těmi vlastními lidi zatěžovat. Ale tohle téma mi leží v hlavě několik měsíců a zrovna před pár dny jsem ho potkala na facebooku, tak si říkám, že bych to naše rozmlouvání tentokrát zapsat mohla. To o chybách. Chyby jsou něco, co nám dokáže hodně komplikovat život. Tím, že je děláme, samozřejmě, ale ještě mnohem víc tím, jak se k nim stavíme, jak je nepřijímáme, jak se jich bojíme. Přitom chyby jsou něco, co ...