Chyby dělají člověka

 Můj milý anděli, naposledy jsem naše rozmlouvání zapsala ještě předtím, než jsem tě na zimu uklidila domů. A protože letos jaro letos začalo přicházet hodně brzy, tak už jsi od půlky února zpátky na svém místě. A jako každý rok máš nové vlasy z ovčích česanců.

Ale ono je jedno, kde vlastně zrovna jsi, protože já s tebou rozmlouvám denně. A občas si i říkám, že tohle určitě musím zapsat. Pro sebe, abych to nezapomněla, a možná i pro někoho jiného. Jenže s tím je potíž, protože čím jsem starší, tím silnější mám pocit, že lidské zkušenosti jsou nepřenositelné a že je troufalost s těmi vlastními lidi zatěžovat. Ale tohle téma mi leží v hlavě několik měsíců a zrovna před pár dny jsem ho potkala na facebooku, tak si říkám, že bych to naše rozmlouvání tentokrát zapsat mohla. To o chybách.

Chyby jsou něco, co nám dokáže hodně komplikovat život. Tím, že je děláme, samozřejmě, ale ještě mnohem víc tím, jak se k nim stavíme, jak je nepřijímáme, jak se jich bojíme.

Přitom chyby jsou něco, co bychom měli důvěrně znát, s čím bychom měli být sžití. Děláme je totiž od narození, už od chvíle, kdy jsme marně hledali máminu bradavku a místo ní cumlali rukáv košilky nebo svůj palec. Neuměli jsme napoprvé spolehlivě a pevně uchopit hračku, sedět, strčit si lžíci s kaší do pusy, přejít celý pokoj ani zavázat si tkaničku, Neuměli jsme jezdit na kole ani plavat. Neuměli jsme vůbec nic a všechno jsme se museli naučit, často cestou pokus / omyl.

A přesto jsme to zkoušeli znovu a tou největší odměnou nám bylo to, že jsme se to naučili. Také jsme často bývali podporování a povzbuzováni. Tu rodiči, tu kamarády, když se jednalo o dovednost, kterou obvykle ti první své děti neučí. jako je třeba lezení přes plot či na strom.

Chyba je totiž sbírání zkušeností. Chyba je součást procesu učení, Chyba je něco, co můžeme překonávat, chyba nás učí pokoře, trpělivosti, vytrvalosti a vede nás k přemýšlení. Chyba je příležitost. A je dobré, když to ti starší říkají těm mladším.

Někdy to ale takhle pěkně nefungovalo. To když někteří rodiče chtěli mít své děti dokonalé, když se jimi chtěli chlubit, když si do nich projektovali své ambice, když jejich prostřednictvím chtěli s někým soupeřit. To pak rodiče dítěti každý jeho neúspěch, každou jeho chybu dokázali vyčítat, nebo ho za chybu i trestat. Někdy trestat i tím nejhorším způsobem, kterým je odmítnutí. Odmítnutí bezvýhradné lásky, podpory, pocitu jistoty.

Dokonce i přijímající rodiče občas sklouznou k hodnocení a ke srovnávání dítěte s někým jiným, kdo už to či ono umí lépe, dříve a rychleji. Někdy zazní i slova "kdyby ses víc snažil/a..."

Když se bezchybný výkon stane něčím, za co dítě může dostat přijetí, je zle, protože tento vzorec se do dítěte zapíše tak pevně a hluboce, že zdánlivě zmizí. Dítě si ho rozhodně nedokáže uvědomit a dospělý člověk jen těžko. Je to pracný a bolavý proces a trvá velice dlouho. A přepsat ho není jednoduché. Bezchybnost totiž dodává takovému člověku sebejistou, je to něco, čeho se drží zuby nehty. Dokonce i když ví, že udělal chybu, má tendenci to popírat, těžko přiznává, že neměl pravdu, že něco "zvoral". Protože takové přiznání znamená ztrátu půdy pod nohama.

Nevím přesně, jak to vypadá ve škole dnes. Zdá se, že mladší vnoučata mají na prvním stupni povzbuzující učitele. Ale u těch starších si tím rozhodně nejsem jistá. Spokojená jsem před lety nebyla ani s přístupem učitelů u svých děti, a mé vzpomínky na školu taky nejsou ideální. Řekla bych, že víc než v učitelích je to v celém principu školy, zaměřené na výkon, na biflování faktů jen proto, aby se jejich znalost dala hodnotit, a na srovnávání znalostí v čase bez ohledu na to, že většina dětí má v různých předmětech své vlastní tempo.

Chyby se ve škole trestají, což vede k prohlubování úzkostí u těch dětí, které je získaly už dříve, a ke vzniku úzkostí u těch dětí, pro které chyby zatím nebyly strašákem.

To jsou chyby, velké chyby, kterých se dospělí dopouštějí na dětech, ale i na dalších dospělých. Chyby, ze kterých se ale nedokážou poučit, chyby zraňující.

Chybou je. když se dítě bojí přiznat, že udělalo chybu, že něco neúmyslně pokazilo, že něco nedomyslelo, že se mu něco nepodařilo. Chybou je, když si nese domů punc v podobě pětky nebo poznámky jen proto, že mu něco nejde, že ho něco nebavilo, že něco nepochopilo.

Ty víš, milý anděli, že k takovému pohledu na chyby jsem došla až časem, není to zas tak dávno. Že pořád ještě občas narazím na kousky vzorců, zarytých hluboko ve mně, se kterými se musím vypořádat. Vždycky si myslím, že to už by mohl být poslední zbytek, ale chyba lávky! 

Na postoji k chybám vlastním i k chybám těch druhých se dá poznat, jak to kdo má v sobě srovnané. Možná by se tomu dalo říkat moudrost.

A víš, co mě teď napadlo, milý anděli? Zajímalo by mě, jaké je to u vás. Jestli andělé také dělají chyby.