Alena, Hana, Petra

Obvykle příliš neregistruju, kdy kdo má svátek, ale svůj si samozřejmě pamatuju. Hana je moje teta a Petru jsem měla v rodině a stejné jméno nesou mé bývalé kolegyně a kamarádky. Jakmile se tato série jmen objeví v kalendáři, je jasné, že začíná poslední čtvrtina prázdnin. Jako by to bylo trojí zvonění na divadle ohlašující, že se za chvíli začne hrát a je tedy nejvyšší čas začít hledat přes prázdniny rozkutálené pastelky a vylovit tašku z pod postele, koupit nové pantofle a jarmilky, protože za chvíli začne nový rok. S těmi všemi neposkvrněnými sešity s nepopsanými listy jsem 1. září odjakživa vnímala víc jako začátek celého roku, nejen toho školního. A do značné míry to tak mám dodnes.

Letos je v polovině srpna nejtepleji z celého léta. Kdepak že svatý Vavřinec jest první podzimec, to letos určitě neplatí. I když se pamatuju, že jednoho roku nám koncem minulého století v polovině srpna dokonce začali topit i v paneláku.

Je horko, dokonce i v noci, ale večer, když sedávám ve svém křesle u jezírka a šiju, přestávám na šití vidět čím dál tím dříve. Hrozny na pergole dozrávají a některé rostliny už začínají mít unavené listy a je z nich cítit, že začínají toužit po podzimu.

Ale ještě ne, prosím. Ještě je tolik nezralých rajčat, tolik letních poupat k rozvinutí, tolik v ruce neušitých věcí. Ještě je tolik nenapsaných slov a kroků, které je třeba bosky ujít.

Ještě je třeba se létem sytit, ještě je třeba létem být.