Holínky, kam se jen poděly?

 Po včerejším horkém dni, kdy teploměr vystoupal dokonce jednu dvě čárky přes 35 stupňů, je dnešní déšť jako balzám pro mou duši i pro zahradu, pro přírodu. Já vím, můj milý anděli, že máš úplně mokré vlasy, ale neboj, zase ti uschnou. Protože odpoledne má být opět teplo a slunečno.

Léto, jak má být, píší mi někteří přátelé na facebooku pod příspěvky, ve kterých lamentuju nad vedrem. A já oponuju tím, že léto (stejně jako zimu), jak má být, si pamatuju z dětství. Čekávali jsme na to, až se v rybníku trochu prohřeje voda a až bude dost teplo, abychom se mohli jít koupat.  Zato na houby jsme chodili i několikrát týdně a pláštěnky s holínkami byly naším častým oblečením. Někdy jsme měli na sobě i modré tepláky, tenké či tlusté, a k tomu teplákové bundy na zip, jindy byly pod pláštěnkou jen trenýrky a tričko. A často jsme měli na nohou červené či černé holínky.

Ty byly nezbytné, abychom se mohli brodit strouhou, potokem či loužemi. Nebo krajem rybníku. Pravda, někdy byla voda zrádná a z kroku na krok náhle hluboká, takže do holínek nateklo vrchem. A někdy se voda dovnitř hrnula trhlinou v podrážce či někde ve výši kotníků, kterou jsme získali nejspíš někde v lese.

Když jsem jako malá holka jezdila na letní tábory, holínky na dně kufru nesměly nikdy scházet. Úplně stejně jsem je balívala na tábory svým dětem. A když k nám na vesnici začala jezdit vnoučata, říkala jsem našim velkým dětem, ať svým malým dětem zabalí s sebou holínky. A hle, ukázalo se, že žádné z vnoučat holínky nemá. Nepotřebují je. 

Dlouho jsem si myslela, že je to proto, že dnes neprší tolik jako kdysi, kdy na jaře, v létě i na podzim dokázal déšť padat z nebe den za dnem, třeba i celý týden. Teprve nedávno mě napadlo, že je to nejspíš jen půlka pravdy. Že my jsme chodívali ven i dešti. Jen teď nevím, zda to bylo proto, že jsme tolik chtěli být venku, nebo že nás z domova ven dospělí vyháněli, nebo zda nám prostě nic jiného nezbývalo, když toho deště bývalo mnohem víc, než je dnes.

Já holínky mám. Jsou uklizené v zahradním domečku a jednou mi přes zimu jakási myš ujedla kus vložky do boty. Ale nosívám je málo. Občas do lesa, když je na podzim vzácně hodně mokro. A když prší, jdu ven bosky, nebo si nazuju crocsky. To úplně stačí.

Ale možná, kdybych tu měla v dešti strouhu plnou vody, jako bývala kdysi u babičky, zase bych si ty holínky obula a chodila vodou. Jako tenkrát. Když jsem byla ještě malá a když tak krásně pršívalo.