Přeskočit na hlavní obsah

Vláda věcí tvých...

 Ještě jsem o tom nemluvila, ale dnes se to hodí. Při sledování filmu Vlny mi dvakrát vstoupily do očí slzy. Vždy to bylo v okamžiku, kdy lidé vyjadřovali svou důvěru Dubčekovi a vládě. V roce 1968 jsem byla ještě malá holka, ale velice dobře si ho pamatuju. I tohle si pamatuju, tu důvěru a víru v to, že nastolená cesta je dobrá.

Ty současné slzy mi vytryskly nad tou tehdejší naivitou. Nad vírou v pohádkově dobré konce, o které se někdo zasadí. Nad důvěrou, že to někdo za nás ustojí a někam nás dovede.

Ta naivita se v mnohých z nás objevuje stále. Pořád nemalá část lidí věří, že to někdo zařídí. Že zařídí spravedlnost (v jejich pojetí rovnost) pro všechny lidi, aby se všichni měli stejně skvěle.

Je to nejspíš tím, že ne všichni dobře chápeme onu "ztracenou vládu věcí svých, našich". Jde totiž hlavně o to, abychom sami za sebe vzali odpovědnost a svůj život si řídili tak, aby nám bylo dobře. Protože když nám bude dobře v životě, nebudeme mít nikdy potřebu se porovnávat s ostatními. Jestli náhodou nemají lepší auto a jestli nebyli na lepší dovolené.

Přitom jde jen o to, zda nás naše auto v pořádku doveze tam, kde chceme či potřebujeme být, a zda si to tam dokážeme užít. zda se tam dokážeme radovat, vychutnávat si všechny chvíle, dokonce i ty nepříznivé, protože i ty nám něco přinášejí a někam nás posouvají.

Vláda věcí našich se nám navrátila v roce 1989. Je třeba si to uvědomovat bez ohledu na to, co se nám ten který populista snaží namluvit.


Komentáře

Okomentovat

Děkuji vám za návštěvu i za vaše komentáře. Vave

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...
6 komentářů
Celý článek

"Nečekaným vítězem povodní je ministr Válek"

  Ano, takto hloupě nazval svůj komentář na Seznamu Martin Caban. Jako by snad povodně byly politickým kolbištěm, jako by snad povodně byly zbraní, kterou lze bojovat a s její pomocí v politickém souboji zvítězit.  Když jsem si titulek přečetla, neudělalo se mi dobře, všechno se ve mně sevřelo. Zase jsem byla zpátky v časech, kdy jsem denně slýchala o třídním boji a vítězství pracujícího lidu, o vítězství dobra, rozuměj socialismu po celém svět. O vítězství dobra, v jehož jméně byli lidé trestání, zavíráni a zabíjeni. Ne, samozřejmě, tak daleko to dnes nejde. Ale musím myslet na to, že slova vždy připravovala půdu pro činy  a ta slova jsou na naší politické scéně čím dál častěji militantní a ještě militantnější. Bojujeme za vás, zaznívá prostorem, porazíme je, zvítězíme, zatrhneme jim to, nandáme jim to... Kdy a proč se začala taková slova zase objevovat? Od koho? V roce 1989 skončila totalita a prostor dostala demokracie. Demokracie, která podle mě neznamená, že všichni ...
Okomentovat
Celý článek

Chyby dělají člověka

 Můj milý anděli, naposledy jsem naše rozmlouvání zapsala ještě předtím, než jsem tě na zimu uklidila domů. A protože letos jaro letos začalo přicházet hodně brzy, tak už jsi od půlky února zpátky na svém místě. A jako každý rok máš nové vlasy z ovčích česanců. Ale ono je jedno, kde vlastně zrovna jsi, protože já s tebou rozmlouvám denně. A občas si i říkám, že tohle určitě musím zapsat. Pro sebe, abych to nezapomněla, a možná i pro někoho jiného. Jenže s tím je potíž, protože čím jsem starší, tím silnější mám pocit, že lidské zkušenosti jsou nepřenositelné a že je troufalost s těmi vlastními lidi zatěžovat. Ale tohle téma mi leží v hlavě několik měsíců a zrovna před pár dny jsem ho potkala na facebooku, tak si říkám, že bych to naše rozmlouvání tentokrát zapsat mohla. To o chybách. Chyby jsou něco, co nám dokáže hodně komplikovat život. Tím, že je děláme, samozřejmě, ale ještě mnohem víc tím, jak se k nim stavíme, jak je nepřijímáme, jak se jich bojíme. Přitom chyby jsou něco, co ...
1 komentář
Celý článek