Přeskočit na hlavní obsah

Vláda věcí tvých...

 Ještě jsem o tom nemluvila, ale dnes se to hodí. Při sledování filmu Vlny mi dvakrát vstoupily do očí slzy. Vždy to bylo v okamžiku, kdy lidé vyjadřovali svou důvěru Dubčekovi a vládě. V roce 1968 jsem byla ještě malá holka, ale velice dobře si ho pamatuju. I tohle si pamatuju, tu důvěru a víru v to, že nastolená cesta je dobrá.

Ty současné slzy mi vytryskly nad tou tehdejší naivitou. Nad vírou v pohádkově dobré konce, o které se někdo zasadí. Nad důvěrou, že to někdo za nás ustojí a někam nás dovede.

Ta naivita se v mnohých z nás objevuje stále. Pořád nemalá část lidí věří, že to někdo zařídí. Že zařídí spravedlnost (v jejich pojetí rovnost) pro všechny lidi, aby se všichni měli stejně skvěle.

Je to nejspíš tím, že ne všichni dobře chápeme onu "ztracenou vládu věcí svých, našich". Jde totiž hlavně o to, abychom sami za sebe vzali odpovědnost a svůj život si řídili tak, aby nám bylo dobře. Protože když nám bude dobře v životě, nebudeme mít nikdy potřebu se porovnávat s ostatními. Jestli náhodou nemají lepší auto a jestli nebyli na lepší dovolené.

Přitom jde jen o to, zda nás naše auto v pořádku doveze tam, kde chceme či potřebujeme být, a zda si to tam dokážeme užít. zda se tam dokážeme radovat, vychutnávat si všechny chvíle, dokonce i ty nepříznivé, protože i ty nám něco přinášejí a někam nás posouvají.

Vláda věcí našich se nám navrátila v roce 1989. Je třeba si to uvědomovat bez ohledu na to, co se nám ten který populista snaží namluvit.


Komentáře

Okomentovat

Děkuji vám za návštěvu i za vaše komentáře. Vave

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...
2 komentáře
Celý článek

"Nečekaným vítězem povodní je ministr Válek"

  Ano, takto hloupě nazval svůj komentář na Seznamu Martin Caban. Jako by snad povodně byly politickým kolbištěm, jako by snad povodně byly zbraní, kterou lze bojovat a s její pomocí v politickém souboji zvítězit.  Když jsem si titulek přečetla, neudělalo se mi dobře, všechno se ve mně sevřelo. Zase jsem byla zpátky v časech, kdy jsem denně slýchala o třídním boji a vítězství pracujícího lidu, o vítězství dobra, rozuměj socialismu po celém svět. O vítězství dobra, v jehož jméně byli lidé trestání, zavíráni a zabíjeni. Ne, samozřejmě, tak daleko to dnes nejde. Ale musím myslet na to, že slova vždy připravovala půdu pro činy  a ta slova jsou na naší politické scéně čím dál častěji militantní a ještě militantnější. Bojujeme za vás, zaznívá prostorem, porazíme je, zvítězíme, zatrhneme jim to, nandáme jim to... Kdy a proč se začala taková slova zase objevovat? Od koho? V roce 1989 skončila totalita a prostor dostala demokracie. Demokracie, která podle mě neznamená, že všichni ...
Okomentovat
Celý článek

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...
6 komentářů
Celý článek