Přeskočit na hlavní obsah

Vláda věcí tvých...

 Ještě jsem o tom nemluvila, ale dnes se to hodí. Při sledování filmu Vlny mi dvakrát vstoupily do očí slzy. Vždy to bylo v okamžiku, kdy lidé vyjadřovali svou důvěru Dubčekovi a vládě. V roce 1968 jsem byla ještě malá holka, ale velice dobře si ho pamatuju. I tohle si pamatuju, tu důvěru a víru v to, že nastolená cesta je dobrá.

Ty současné slzy mi vytryskly nad tou tehdejší naivitou. Nad vírou v pohádkově dobré konce, o které se někdo zasadí. Nad důvěrou, že to někdo za nás ustojí a někam nás dovede.

Ta naivita se v mnohých z nás objevuje stále. Pořád nemalá část lidí věří, že to někdo zařídí. Že zařídí spravedlnost (v jejich pojetí rovnost) pro všechny lidi, aby se všichni měli stejně skvěle.

Je to nejspíš tím, že ne všichni dobře chápeme onu "ztracenou vládu věcí svých, našich". Jde totiž hlavně o to, abychom sami za sebe vzali odpovědnost a svůj život si řídili tak, aby nám bylo dobře. Protože když nám bude dobře v životě, nebudeme mít nikdy potřebu se porovnávat s ostatními. Jestli náhodou nemají lepší auto a jestli nebyli na lepší dovolené.

Přitom jde jen o to, zda nás naše auto v pořádku doveze tam, kde chceme či potřebujeme být, a zda si to tam dokážeme užít. zda se tam dokážeme radovat, vychutnávat si všechny chvíle, dokonce i ty nepříznivé, protože i ty nám něco přinášejí a někam nás posouvají.

Vláda věcí našich se nám navrátila v roce 1989. Je třeba si to uvědomovat bez ohledu na to, co se nám ten který populista snaží namluvit.


Komentáře

Okomentovat

Děkuji vám za návštěvu i za vaše komentáře. Vave

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...
2 komentáře
Celý článek

Anděl číslo 14

Jednoho dne mi začalo u plotu naproti mému křesílku něco chybět a to něco byl anděl. Hledala jsem ho na internetu, andělé jsou přece všude, a taky jsem ho tam našla. Jmenuje se Anděl číslo 14 a pochází z Atelieru Petrlenka. Anděl, který se narodil zjevně pro toto místo a pro mě. Kdysi jsem občas psávala Sally nebo prezidentovi. Pohříchu tomu socialistickému, ale jiný tehdy nebyl k mání, Ostatně, bylo to jen v duchu a určitě je to už dávno promlčeno. Mé dopisy bývaly dlouhé, spletité, s mnohými odbočkami a podrobnostmi, a psávala jsem je i několik dnů, dokud jsem se ze svých hříchů, nejistot, křivd, trápení a ústrků nevypsala. Později jsem stejně dlouze mluvila s tátou nebo s mou první fenkou Píďou, kteří mě neviditelně doprovázeli, kdykoli jsem je potřebovala. Až o hodně později jsem si uvědomila, že vlastně hovořím sama se sebou. Dělám to čím dál častěji. Možná je to tím, že můj čas je už svobodný. Možná je to zahradou, ve které často sedávám a vedu dialog sama se sebou i s okolním sv...
Celý článek

Velkorysost

 Dnes o prvomájovém ránu jsem na fb odpovídala na jeden příspěvek týkající vztahů na naší politické scéně. Psala jsem mj., že ve vztazích opozice s vládními stranami schází velkorysost. Opozice nechce dovolit, aby si vláda připsala cokoli dobrého, proto ji málokdy v tom dobrém podpoří, a naopak, když současná opozice byla u vlády, byla schopná si přivlastnit jakýkoli úspěch, ať za ním stál kdokoli. A dál už to o politice nebude, potřebovala jsem jen dostat na scénu téma velkorysosti, které mi zůstává v hlavě celý den. Přes dvacet let jsem měla šéfa, majitele firmy, který jako správný křesťan říkával „přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno“. K jeho cti nutno uznat, že to nejen říkal, ale on tak i jednal. V soukromém životě, ale i mezi obchodními partnery a tak vůbec všeobecně. To byl nejspíš jeden z hlavních důvodů, proč jsem ve firmě vydržela tak dlouho. Šéf jednal férově, držel slovo a byl v mnoha ohledech velkorysý. A řekla bych, že se mu to...
Okomentovat
Celý článek